Myslíte že upálení Palacha mělo nějakej smysl?

Mým osobním názorem je, že žádná taková fotma smrti smysl (ve své podstatě nemá) a může se zrodit jen v choré mysli. Palach se měl léčit, tohle bylo řešení fanatika. To, že to druhotně zmobilizovalo nemálo lidí, je věc jiná. Dá se poukázat na problémy mnoha jinými způsoby i bez autodestrukce. Palach (i když ho nyní všemožně oslavujeme) byl s největší pravděpodobností vlastně jen psychicky nevyrovnaný (nemocný).

Zažila jsem tuto dobu jako studentka. Ani čtením novin a článků z tehdejší doby nenasákneš atmosféru, která tu tehdy byla. Zaváděli jsme ve světě nebývalou formu demokracie – socialismus s lidskou tváří. Najednou se nám dýchalo volně. Alexandr Dubček byl v čele státu a on a lidé kolem něj nám dávali naději na smysluplný život, kde je ctěna hodnota každého jednotlivce. Vřelo to tady a všichni chtěli být u toho. Najednou přišla studená sprcha a s ní vpád spojeneckých armád na naše území. Bránili jsme se, protestovali, křičeli. Nejvíc to samozřejmě vřelo ve velkých městech.
Byli jsme uražení do hloubi srdce zásahem ruského bratra do našeho vnitřního dění. Najednou do toho přišly zprávy, že v naší zemi „vzplanou živé pochodně“ naproti zvůli těch, co si dovolili pošlapat naši demokracii, naše práva.
A také to přišlo. Najednou z čista jasna byly zprávy plné toho, že perspektivní a pohledný student se upálil. Palach, Zajíc…
Co k tomu dodat? Národ z toho byl zkoprnělý. Nejhorší bylo potom číst jaký všechno se tomuto aktu přikládat význam. Zůstalo jediné – matky přišly o své syny. Brutálním způsobem se „verbovalo“ naše vědomí, které však nemělo žádnou moc pohnout s mašinérií, která tu tehdy vládla.
Myslím si, že všechny součastníky to zasáhlo do morku kostí. Otřáslo to námi a určitě i světem. Co to ale přineslo? V politice se nic nezměnilo a Rusové se nám tu usadili jako sarančata. S tím smrt těchto dvou mladých lidí nepohnula.
Možná to někdo bude vnímat jinak. Já to cítím ale jako nenapravitelnou škodu a křivdu na obětech politického dění, které si v důsledku nějakých zvrácených představ někoho, kdo s tímto nápadem přišel , sáhly na život. Jako matka to vnímám jen z pohledu nenávratné ztráty. Podle mne je to hodně špatný způsob protestu. Člověk není pochodeň aby se za ni i z těch nejušlechtilejších důvodů musel vydávat.
Jsem pamětnicí té doby a pamatuji si na hrůzu, kterou jsem cítila v okamžiku, kdy jsem tu zprávu poprvé slyšela. Dodnes cítím tu obrovskou lítost, kterou jsem cítila s matkou Jana Palacha.
Pokud tento akt někoho zmobilizoval, pak ty politické síly, které hledaly způsob, jak náš socialismus s lidskou tváří a rozvíjející se demokracii potlačit.

Ne. Sebevražda žádný smysl nemá. Jen zbytečně zemře člověk. Chápu těžké psychické problémy, které mohou vyústit k tomuto kroku, ale je to „záležitost“ ryze osobní a pouze toho člověka. Je to jeho sobecké rozhodnutí.
Někdy bývá příčinou chyba v komunikaci, jindy jsou to „důvody“, se kterými nehneš. Sebevraždou člověk skutečně raní jen své nejbližší. Národ jako celek je stádo. Zaznamená to jako událost a žije dál. Ale je poměrně časté, že na takových situacích pak nakonec nejvíce parazitují ti, kteří by měli někam zalézt a stydět se sami za sebe.

Smysl to určitě mělo, protože to zmobilizovalo nemálo lidí…
Jinak ti doporučím nějakou literaturu nebo třeba pořad Historie.cs na ČT2, tam o tom taky myslím mluvili…

Znám chlapíka,jeho otec byl mezi vyšetřovateli této události-ono to bylo krapet jinak než jak je obecně známo.Hlavní věc: on nechtěl zemřít,a ani to neměl v úmyslu..

Milý bolaku a současně chlape jeden bídná, ty jsi mě docela zaskočil. Patřím do generace jejíž prožitky z tehdejší doby romanticky popisuje muzikál Rebelové.
Už jsem zde jednou zmínil pocity, kdy jsme o maturitním večírku seděli na terase výletní restaurace Myslivna v Brně. Tehdy jsem /v červnu 1968/ koukal na zářící město pod námi a jednou rukou hladil blízkou spolužačku, ve druhé držel vychlazenou wisky a naivně si myslel, že nyní nám patří svět.
Jo a pak příšlo to, co perfektně popisuje kolegyně ocko. Nemám k tomu co dodat. Snad jen, že k podobnému činu jako Jan Palach bych se nikdy neodhodlal. Se studem na duši respektuji a hluboce se klaním před tím to učinil, čemuž se oddal a bezmezně věřil. Užitek podobných událostí většinou měří až historie. To přede mnou již vykonali jiní a lépe než bych se kdy odvážil formulovat.

Smrť Palacha by som hodnotila, ako čin mladého človeka, ktorý chcel síce symbolicky vzbĺknuť, ale nechcel zomrieť. Ale médiá a rôzne politicky činní ľudia je čin zneužily vo svoj prospech a robia tak dodnes. Toto bol a je aj dnes zmysel jeho protestného sebaupálenia. Jeho myšlienka bola už dávno skreslená a zabudnutá.
Slová ocka:
„Já to cítím ale jako nenapravitelnou škodu a křivdu na obětech politického dění, které si v důsledku nějakých zvrácených představ někoho, kdo s tímto nápadem přišel , sáhly na život.“ vyjadrujú presne myšlienku, trúfam si povedať, mnohých nás, účastníkov vtedajších dejín, ktorí sme sa zúčastnili aj mnohích protestných diskusií s „osloboditeľmi“ a videli tiecť krv a počuli svišťanie guliek nad hlavou.

Samozřejmě, že to smysl bylo. A je jeho obrovskou zásluhou, že se obětoval právě on, aby hnul s narůstající českou odevzdaností…

V nějakém dokumentu jsem zaslechl, že měl na sobě několik vrstev oblečení a že z toho usuzují, že smrt nebyla jeho záměrem. Věřil, že ho včas někdo uhasí, což se nestalo.