Nic není samo o sobě dobré ani špatné. „Může člověk bez stínu pochyb vědět, co je dobré a co špatné?“ Co mu pomůže?:

Podle mě se to nevztahuje na všechno. Zbraě už od výroby kyje, pak meče až po automatickou zbraň a bomby mají jen jediný účel a tím je destrukce a smrt (můžou být použity i na zastrašení nebo sebeobranu, ale jejich smysl je jasný. Když to specifikuju blíž, tak přímo kulky do zbraně nemají narozdíl od zbraně samotné zastrašovací funkci, ale jejich opravdovým jediným cílem je výstřel = zasažení = smrt).

Otázka se dá ‚nadkategorizovat‘ zda vůbec existuje dobro a zlo samotné.

Jistěže záleží na použití a nic samo o sobě nemusí být dobré ani špatné. Ale není zlý člověk prostě sám zlý.? Tzn., že ikdyby třeba ta zbraň nebyla sama o sobě špatná, ale šlověk by ji ke zlu použil, tak by tí špatným (zlem) byl on, ne? A on už by sám o sobě špatným přece byl, možná i bez ohledu na to, proč to udělal… a taky to může udělat „z čirého zla“ (psychopat, úmyslný sériový vrah. To, že se on takovým stal, protože ho v mládí rodiče týrali, těm rodičům se zase při jejich taky moc nedařilo a tak pořád dál a dál, ale to pořád neznamená, že nejsou zlí).

Orientovat se v dobru a zlu nám pomůže životní zkušenost, smysl pro spravedlnost, logické uvažování a smysl pro přírodní rovnováhu.

No, to je ta zatracená relativita. Něco absolutně dobrého, nebo špatného asi není.
Když najdu na ulici tisícovku, je to pro mně jistě dobrá věc, ale chudák, komu ufrnkla…

Asi bych tady uvedl vztah s nějakým člověkem. Zda se to vyplatí, nebo nevyplatí ukáže čas a třeba náš šestý smysl.

Nic neni absolutního. Můžeme říct třeba o jídle je dobré, nebo mě nechutná, tak je špatné.:Hodně jídel však nebudeme moci takto ohodnotit, budou někde uprostřed, blíže k jednomu, nebo druhému okraji. V podstatě to samé, jen trochu složitější je i v lidském životě, ve vztazích a podobně. V životě se většinou rozhodujeme na základě daného okamžiku. Pokud se nad tím dodatečně zamyslíme, zjistíme, že vždy je možné najít nějaké pochyby, a nikdo z nás úpředem následky ničeho nedokáže dost dobře odhadnout.

Když se člověk příliš nezajímá o přátelství s Bohem, nebo z důvodu nějaké jiné duchovní cesty, tak se ani příliš nezajímá o správnost věcí a jen jaksi funguje- (jedli, pili, ženili se, stavěli a sázeli, – myslím jde o Ježíšova slova k situaci před potopou). V bibli čteme o živé vodě, ohni, vylití Ducha Svatého. Potom se člověk více zajímá i o správnost věcí.
Tento druh lásky a dotazování se v modlitbě je sice velkou pomocí, ale ještě automaticky nepřináší všechnu moudrost a zkušenost. Ba naopak to může člověka vést k přeceňovaní vlastní moudrosti a dalším negativům.
Další pomocí při posuzování správnosti a rozhodování se jsou názory druhých lidí.
V mezilidských vztazích se celkem osvědčilo pravidlo: Co (ne)chceš, aby ti dělali druzí, (ne)dělej ty jim.
Někdy stojí člověk před volbou, zda udělat to, co považuje za lepší, nebo zda poslechnout, co mi káže nadřízený, rodič apod. Přitom druhá volba bývá většinou příznivější. Ale když vezmeme extrémní případ poslušnosti při Izákově obětování Abrahámem…
Aby to nebylo tak jednoduché, tak je třeba říct, že křesťanství sice na jedné straně bystří smysly ve věcech správnosti, ale na druhé straně tu máme výzvu k nesouzení, ba i k považování druhého za dobrého. Takže tam, kde je druhý hned hotov s úsudkem, tam věřící nechává věci otevřené. A zdánlivě je tak víc zmatený než druhý, ale pracuje víc do hloubky. Přesto to může být někdy zavádějící.
Jisté je, že někdy je věc tak zapeklitá, že nutno pro radu k babě nebo koňovi s velkou hlavu.