Nikdo si nezvolí zlo jen proto, že je zlem. Pouze si je splete se štěstím a hledáním dobra. Lze se slovy souhlasit?

Tak to mě připomíná situaci, kdy se podělaný Chamberlain, pasoval do role zachránce míru, kdy následný min.předseda prohlásil: Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.

Upravil/a: hapiky

Cesta do pekla je hladká a široká a je dlážděna dobrými předsevzetími. Co je dobré a co je špatné? Každý danou situaci posuzuje jinak. Kdyby se řeklo, že každý člověk musí dávat 1000 Kč na nějaký fond, tak jinak to bere ten, kdo má minimální plat a jinak ten, kdo má plat kolem 100 000 Kč. Například
A štěstí, dobro , zlo, to jsou pojmy, které nějak prožíváme, a vytváří v nás nějaké pocity. Sadista se dívá na trápení jinak než obyčejný člověk.

Ano, důležité je věci pochopit. Pochopit svět, jak pracoval bez nás, pracuje s námi, bude pracovat s námi či bez nás a podvolit se tomu. Podvolení často dopomůže teprve až zmiňované pochopení.

(Př: Kdo si dnes všimne sněhové vločky? Proč je, jaké je? Všechny ty tvary, vlastnosti, barvy, zvuky, vůně, struktura, skupenství… Co je za tím? Opravdu už to všechno víme? Anebo bychom měli bádat? A máme ještě sběhové vločky? Bude ještě nad čím bádat?)

Čili nebránit se zuby nehty vlastními výdobytky, nikam to nevede…

Tahle otázka mně hrozně připomněla novodobou světovou vakcinaci proti kovidu, které přes vše, co DNES již víme, i tak pokračuje a co víc, lidé jsou STÁLE ochotni ji sdílet A CO VÍC, podporovat ji, propagovat. );

Následujte rozumné tohoto světa. Ochotné a skromné. Nikoli realisty, pragmatiky a úspěšné, neboť ti vám jistě nepomohou. Zjentek

Upravil/a: zjentek

Dobro a zlo. Dva protiklady které zajímají filozofy od nepaměti. V běžné životě je možné tyto veličiny i s dobrým úmyslem lehce zaměnit. Uvedená slova však neplatí beze zbytku. Ko ví předem která ta cesta je správná?

No, těžko říci, on má každý svá vlastní kritéria o tom, co je dobro a co je zlo. Neprosto běžně se setkávám s lidmi, kteří jsou OPRAVDU přesvědčeni o tom, že konají dobro (nějak úchylně se vnitřně přesvědčí nebo co), popřípadě že alespoň jejich zlo „je menší“, než jiné, které přichází v úvahu a tudíž je to v podstatě DOBRO. :o :)

Dále je třeba uvážit i pragmatický přístup, kdy si někdo VĚDOMĚ vybere zlo prostě jen proto, že se LÉPE osvědčuje (na rozdíl od dobra).

Nevěřím na „boží mlýny“ a životní praxe mi to potvrzuje. Nejlepší odpovědí na zlo je MNOHEM VĚTŠÍ ZLO, aneb ty mě dáš stéblo přes cestu a já ti na revnaš uříznu hlavu příborovým nožem. Tož asi tak. ;) :D :D

Vyslovit to, samozřejmě, mohl kdokoli, ale původ je v křesťanské (zejména západní, katholické) dogmatice – člověk, i když je zatížen dědičným hříchem, směřuje k dobru, pouze má – zjednodušeně řečeno – zvrácený výklad pojmu dobro (z pohledu dogmatiky).

Otázka je, co je dobré, a co zlé, protože každá skutečnost má několik rovin a vidět je v holistickém celku není úplně snadné, vlastně je to tak vzácné, že se to téměř neděje. Jistěže můžeme definovat nějaké absolutní definice dobra a zla, otázkou pak ale bude, jsou-li tyto definice vyčerpávající.

Nebo to jde říci ještě jinak: nikomu se nic zlého neděje. Pokud se dotyčný domnívá, že se mu zlé děje, pak je to jeho chyba – že si nenastavil správně hranice, že neřešil problémy včas atp.

In extremo to lze vztáhnout třeba k „židům“ (v uvozovkách proto, že definice „žida“ podle zákonů na ochranu německé cti a německé krve nemá s národností, ani náboženstvím, nic společného) & (Velko)Německé říši. Spousta lidí prozřela včas, sbalila si saky paky, i když to materiálně hrubě škodovala a odjela z Německé říše do pryč. Ostatní byli vypnutí, nevěřili, bagatelisovali, idealisovali.

Jistě, trestněprávní rovina těch, co konali, jo, v Lagerech, i jinde, je bez jakýchkoli debat jasná. Stejně tak morální rovina, to jsou ale jen dílčí části celku, protože ty oběti měly svobodnou vůli, nebyly to ovce, nebo hovada, indicií bylo více, než dost (když spousta „viděla“, oni mohli rovněž).

Dejme tomu, že ten dotyčný jedinec ten Lager přežil, teďka je oběť. Ano, je oběť, bez jakýchkoli debat. A co mu to pomůže? Že ho bude někdo litovat? Toho se nenažere, roky zkurw… života mu to nevrátí. Musí si vytáhnout hlavu ze zadnice, nastavit si sám sobě zrcadlo a říct si „jo, neřešil jsem, takže za to, že mi stará vyletěla komínem můžu z části i já“. A musí přijmout své právo na omyl, a naučit se s následky toho omylu žít.

Tohle je absolutní, a svým způsobem absurdní, rovina, ale něco typově shodného, arciť nikoli tak absolutního a absurdního, zažíváme každý den. Každý člověk, bez výjimky.

Život jedince lze připodobnit pouti – jednou jdeš po krásné silnici, svítí sluníčko, teplo. Pak je sněhová vánice, stezka u rokle samá díra. Společnost je utvářena životy jedinců, každý, sebenepatrnější, jedinec nějakým způsobem ovlivňuje celek, ten víc (Babiš, že, třeba), ten míň.

Bože, to je tak nádherně optimistický názor! Když to řeknu jinak, všichni chtějí dobro i pro všechny ostatní, jen jinak chápou a hodnotí, co je prospěšné. Jenže v reálu se obávám, že je to jinak, mnohem hůře. Že značná část lidí projde nějakým bodem rezignace a za tím bodem už se o mnoho dobrého nesnaží. A v nejhorším případě si dokonce dá za cíl škodit svému okolí – když já nemůžu být šťastný, tak ty taky nebudeš.

S těmito slovy rozhodně nesouhlasím.