Opravdu medikace dokáže pomoci psychicky nemocnému člověku?

Disraeli

Ano, může. ;) Ale „psychicky nemocný člověk“ je moc neurčité a moc široké. Jak nemocný (jaká nemoc) a jak vážně? Třeba schizofrenik a podobní, ten musí, jestli chce být nějak léčen a trochu normálně fungovat. Bez nich je většinou úplně mimo, žijící v bludu, s dennodenními halucinací, zmateností, nesoustředěností atd. Protože jinak než antipsychotiky apod. se takové nemoci zatím úspěšně a dlouhodobě léčit nedají. A vyléčit se dost často nedají (jako třeba zrovna ta schíza), jen se léčí, což je nonstop proces, znamenající spíš akorát, že se potlačuje přížnaky těch jejich nemocí… Tedy, aby mohli co nejnormálněji žít. A k tomu je potřeba zobat ty patáčky. ;)

Ale třeba u deprese, to se bere (mělo by) až jako krajní řešení. První jsou třeba sezení u psychologa, pak teprve psychiatra – pak teprve léky. Plus třeba pomoc ostatních/blízkých, sociální podpora, změna prsotředí, návyků, dovolená. Zde je to spíš o přístupu, apod. Psychoterapie, různé druhy terapií, přírodní léčiva (na uvolnění) atd. Až pokud nejsou tyto metody léčby účinné a jedná se o těžkou depresi – pak teprve nastupují tabletky. Které mohou (ale nemusí) fungovat. Hlavně to jen mění/ovlivňuje chemii v mozku. A i těch léčiv je velké množství druhů – a záleží taky, jak co komu sedne; jak to na něj bude zabírat.
Hlavně zde by měla být léčba co nejindividuálnější (ostatně každá léčba snad skoro čehokoli, by měla být silně individuální – jenže tak moderní/západní medicína moc nefunguje a bere se skoro vše obecně… co platí pro jednoho, má platit pro každého; zde je to spíš o nemoci a ne o pacientech).

Upravil/a: Disraeli

3Kdo udělil odpovědi palec? Pepa25, Filip84, Savier před 237 dny

0 Nominace Nahlásit

Pepa25

ANO! Základ je správná diagnóza a pak vhodná medikace. Je možné, že napoprvé medikace nesedne, ale od toho jsou lékaři, aby to upravili. Jeden dobrý kamarád si dost se schizofrenií vytrpěl, popisoval mi, jak několik dnů nespal a jel už jen z podstaty, ale když dostal vhodné léky, tak do týdne byl úplně jiný člověk …

3Kdo udělil odpovědi palec? Savier, Disraeli, cappuccino před 237 dny

0 Nominace Nahlásit

cappuccino

Ano, medikace psychicky nemocnemu cloveku hodne pomaha. Ale je treba vystihnout spravne davkovani, coz neni tak jednoduche.
Tem lekarum neni co zavidet, maji velkou zodpovednost.

P.S. Po precteni Filipova prispevku mam ten pocit, ze uz mam prvni semestr mediciny za sebou!! 😄8-O

3Kdo udělil odpovědi palec? Syd, Filip84, Savier před 237 dny

0 Nominace Nahlásit

Dochy

Jo, může. Ale je to hodně široké téma.
Elkon: „…Člověk nemá co vysazovat, od toho je lékař. Ty nemáš co posuzovat,..“
Chápu co tím chceš říct, ale „kecy“. Člověk má právo spolurozhodovat o léčbě… až na vyjímky má právo vyslovit souhlas či nesouhlas s léčbou, nebo léčbu odmítnout (existují vyjímky)

2Kdo udělil odpovědi palec? Pepa25, Savier před 237 dny

0 Nominace Nahlásit

Filip84

Savier, čemu Ty věříš, nebo nevěříš, je úplně jedno. Úplně, protože na věci to nic nemění.

Jo, věřit může každej, učenej, nebo nevzdělanej blbec, věřejí i ministři. 😅 Realita je však víře vzdálena na hony.

Jednoduchá odpověď je taková, že správná medikace dokáže kausálně léčit psychickou nemoc, poruchu nebo úchylku naprosto stejně reálně, jako dokáže správná medikace kausálně léčit jakoukoli jinou nemoc, poruchu nebo úchylku. Tedy: reálně.

Není problém lékařů a léčby, že, například, člověk nedodržuje dietologická doporučení. Nebo přetěžuje kloub po totální endoprotetice. S psychickým onemocněním je to, veskrze, to samé.

U organických duševních poruch, včetně symptomatických, mezi které řadíme demenci u Alzheimerovy nemoci (F00), vaskulární demenci (F01), demence u jiných nemocí zařazených jinde (F02), neurčená demence (F03), organický amnestický syndrom, který nebyl vyvolán alkoholem nebo jinými psychotropními látkami (F04), delirium, které není vyvolané alkoholem nebo jinými psychotropními látkami (F05), jiné duševní poruchy, způsobené poškozením mozku, jeho dysfunkcí nebo somatickou nemocí (F06), poruchy osobnosti a chování způsobené onemocněním, poškozením a dysfunkcí mozku (F07), jakož i neurčené organické nebo symptomatické duševní poruchy (F09) je medikace „psychiatrická“ maximálně podpůrná, kausální neexistuje. Pokud lze organickou příčinu odstranit, nebo zmírnit (medikací, operativně …), provede se to. Pokud ne, jako např. u demence u Alzheimerovy nemoci (F00), medikace pouze oddaluje neodvratné: klinickou smrt. Nemocný bere preparáty na podporu paměti, therapií je, spíše, dostatečná aktivisace a socialisace pacienta (v „útulku pro pacienty s demencí“ ti pacienti, například, kreslí, malují, mívají zahrádky, které okopávají pod dohledem, a na nich pěstují květinu. Nebo zeleninu. Nebo jiný rostliny, které se pěstují na zahrádce. Atp. Chodí za nimi holky se psem na canistherapii, holky z útulku pro divoký ptáky – ukazovat jim ptáky, přičemž pacienti s demencí si mohou na ptáka i sáhnout, atp.).

U duševních poruch a poruch chování způsobených užíváním psychoaktivních látek, mezi které řadíme poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním alkoholu (F10), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním opioidů (F11), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním kanabinoidů (F12), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním sedativ a hypnotik (F13), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním kokainu (F14), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním jiných stimulancií, včetně kofeinu (F15), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním halucinogenů (F16), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním tabáku (F17), poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním prchavých rozpouštědel (F18) a poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním více drog a jiných psychoaktivních látek (F19) medikace pacientům s hlavou pomáhá tuze velmi.

Primární therapií, pomineme-li tedy akutní intoxikaci, deliria a podobné, často i závažné nebo i život ohrožující, stavy, je odstranění škodlivého užívání příslušné návykové látky – legální nebo nelegální, nebo alespoň zmírnění škodlivého užívání příslušné látky, protože, s ohledem na „osobnost“ (často) individuí, je úplné odstranění škodlivého užívání příslušným pacientem úkol mimo možnosti medicíny, společnosti, často úkol naprosto a zcela nadlidský. A, věř nebo ne, ani svatí parasiti s tím nepomohou, obvykle, v drtivé většině případů!

Tam, samozřejmě, medikace pomáhá – známá je např. antabusová medikace, při které se alkoholici napijí z flašky lahve, a pak blejou a blejou v vědro. Nebo podpůrná nikotinová therapie u léčby tabakismu. Nebo speciální antidepresiva k léčbě tabakismu.

Podpůrná medikace dokáže tuze velmi pomoci také při zvládání stavů, které odvykací fasis způsobuje. To mohou být rozličné úzkostné stavy (anxiolytika), deprese (antidepresiva), ale i různé halucinace, bludy, atp., způsobené tím, že pacientovi chybí jeho droga. Tam dokáže správná medikace pacientovi s hlavou pomoci tuze velmi!

Smysl celé té medikace je dostat pacienta do takového fysického a psychického stavu, aby se s ním dalo psychologicky pracovat, protože bez edukace, vnitřní motivace, podpory atd., nemá samotné podávání léků valný smysl. Ale, často, je psychologická práce s pacientem bez medikace když ne nemožná, tak prakticky velmi omezená. Většinou tomu tak je. Proto ta medikace pomáhá tuze velmi!

U schisofrenie, poruch schisotypálních a poruch s bludy, mezi které řadíme schisofrenii (F20), tj. schisofrenii paranoidní (F20.0), hebefrenní (F20.1), katatonní (F20.2), nediferencovanou (F20.3), postschisofrenní deprese (F20.4), residuální (F20.5), schizophreniam simplex (F20.6), jinou schisofrenii (F20.8) a schisofrenii NS (F20.9), schisotypální poruchu (F21), poruchy s trvalými bludy (F22), akutní a přechodné psychotické poruchy (F23), indukovanou poruchu s bludy (F24), schisoafektivní poruchy (F25), jiné neorganické psychotické poruchy (F28) a neurčené neorganické psychosy (F29) jsou medikací #1 antipsychotika. Jsou-li nasazena správně a zaberou-li (dvě kumulativní podmínky!), pomáhají reálně. Někomu tuze velmi, někomu hodně reálně.

Psychotici se špatně léčí, špatně se s nimi pracuje, jsou ukázkovým prototypem „blázna“. Nejčastější diagnosou je paranoidní schisofrenie (F20.0), u které je včasná a správná medikace antipsychotik naprosto kruciální, jinak hrozí naprosto destruktivní jednání schisofrenika, že by ho bylo potřebné (často) i picnout, nebo tak něco.

Pokud antipsychotika psychotikovi tzv. „sednou“, což trvá nějaký ten tejden až měsíc, často je potřeba docílit toho, aby psychotikovi sedla jak antipsychotika, tak antidepresiva, protože deprese jsou u nich „v ceně“, a na denním pořádku, dá se s nimi reálně pracovat. Jak reálně? To je různé, záleží na spoustě proměnných, ale častým problémem je celková osobnost.

Nicméně pokud medikace zabere, a pokud na to dostačuje psychotik intellektuálně, je s to na své pathologické myšlení – více či méně – nahlédnout. Tento náhled je však limitován právě účinností medikace: pokud psychotik medikaci vysadí, subjektivně pociťuje zlepšení stavu – necítí se být tak „otupělý“, avšak do měsíce je na tom tak, jako byl před zahájením léčby, nebo ještě hůře. A skončí v psychiatrické nemocnici, kde ho další měsíc, i déle, stabilisují.

U jiných psychotiků je potřeba volit jinou medikaci, třeba sedativa – protože jsou neklidní, protože jsou s to poškodit sebe, majetek, ublížit i druhým. U těch závažných psychických poruch je častá medikace různých symptomů zároveň.

Summa summarum, psychotikům medikace pomáhá tuze velmi, protože bez ní by skončili ve vypolstrované cele a neskutečně psychicky trpěli. Pro vážný zájem, pochopení, máme tu pro pány specielní oddělení: web www.jirilaska.cz, respektive jeho pokračování www.schizofrenik.cz (který je aktuálně nedostupný, asi frajer nezaplatil za domainu 😅). On tam popisuje myšlení psychotika, respektive paranoidního schisofrenika, velmi podrobně, arciť velmi nesourodě, roztěkaně, a k tomu špatnou češtinou – jak příznačné pro psychotiky. Když byl hospitalisován v psychiatrické nemocnici, protože na měsíc vysadil „prášky“, byl, chvíli, přesvědčen, že z ní musí okamžitě pryč, protože když v ní bude ležet, ta nemocnice zkrachuje, aby za krátkou chvíli byl – stejně skálopevně – přesvědčen, že tu nemocnici proslaví, že ho tam i přijede točit televise, atp. Představa, že by v těchto myšlenkách byl psychotik, zavřený ve vypolstrované cele, nepřetržitě až do svý smrti, je docela otřesná! Bohužel, kdysi tomu tak bylo – nebylo jim pomoci.

U afektivních poruch – poruch nálady, mezi což patří manické fasis (F30), bipolární afektivní porucha (F31), depresivní fasis (F32), periodická depresivní porucha (F33), persistentní afektivní poruchy (poruchy nálady) (F34), jiné afektivní poruchy nálady (F38) a neurčená afektivní porucha (porucha nálady) (F39) medikace také pacientům pomáhá tuze velmi.

U manických poruch je zásadní. Pacient v mánii je s to několik dnů po sobě, bez ladu a skladu, nakupovat, chlastat, pařit v baru, jebat baby, jebat chlapy, zase nakupovat, zase chlastat, pořádně nespat, pořádně nejíst. Jak ta attaka pomine, má „díru“ na účtu třeba 1/4 millionu, na těle sifláka, zaděláno na dvě parchanťata, na oku moncl, řádnou opici, poblitou košili (baby roztrhaný punčocháče 😅) a všecko si pamatuje, jako by, v mlze. Je fysicky i psychicky unavený, vyšťavený. Je opravdu rád za sedativa, nebo jinou medikaci, která mu ty stavy pomůže udržet pod kontrolou!

S depresemi je to poněkud složitější. Deprese je chronický smutek, bývá „sestrou“ lidí s nezvládnutým úzkostně inhibovaným temperamentem, silných neurotiků nebo třeba právě psychotiků. Deprese, jak už Ti napsal třeba Disraeli, není vždy nutné léčit medikamentosně, naši předci znali „léky“ na deprese: 1. pohyb, 2. výprask (na to přišli Rusové a mají s tím fenomenální výsledky! Bez legrace!). No jo, jenže jak se má hejbat, třeba, pacient upoutaný na lůžko? Nebo psychotik zavřený na uzavřeným oddělení psychiatrický nemocnice? A seřezat ho taky, jenom tak, nemůžeš! 😅

Pak jsou těžké, život ohrožující, deprese. A z těch se pacient s hlavou bez antidepresiv nevyhrabe.

Pokud nemá pacient na deprese náhled, nebude spolupracovat, a bez jeho spolupráce není jiná „léčba“, než medikací antidepresiv, možná. Až na svůj stav nahlédne, až mu antidepresiva zaberou, pak je možné medikaci, podle okolností, upravit nebo i vysadit.

Takže, ta medikace pomáhá tuze velmi. Tuze velmi pomáhá, je-li rozumně indikována, uvážlivě, ne, že za psaní antidepresiv jezdí lékař zadarmo na dovolenou na Kanáry 2× ročně, že? Ale to už je jiný příběh, zase.

U neurotických, stresových a somatoformních poruch, mezi které řadíme fobické úzkostné poruchy (F40), jiné anxiosní poruchy (F41), obsedantně-nutkavou poruchu (F42), reakci na těžký stres a poruchu přizpůsobení (F43), disociativní (konversní) poruchy (F44), somatoformní poruchy (F45) a jiné neurotické poruchy (F48), pomáhá medikace, především, v prvotní fasis.

Je to dost široká škála poruch, nicméně, poruchy přizpůsobení (F43.2) patří k nejčastějším psychiatrickým diagnosám, pro kterou jsou pacienti – dobrovolně či nedobrovolně – hospitalisováni v psychiatrické nemocnici a jejíž vzplanutí lze laicky popsat jako „zbláznění se“ (https://psych­ologie.cz/jak-se-clovek-zblazni/, podrobnosti in Medicína pro praxi, 12/2015, str.184–188). Takto lapidárně řečeno to může znít banálně, leč není, protože, často, za poruchou přizpůsobení je příčina hlubší – ta se diagnostikuje až později.

Pro tyto poruchy je charakteristický rozličně závažný stav pacienta, často jde o život ohrožující stavy, pokusy o sebevraždu, etc. etc. etc. Tam je nutnost medikace, snad, jasná.

Pokud jde ale o stavy méně závažné, vysvětlím na příkladu, pro který použiju agorafobii (F40.0), sociální fobii (F40.1) a obsedantně-nutkavou poruchu s převážně nutkavými činy (nutkavými rituály) (F42.1).

Pacient, buďto, dlí doma, protože má fobii z opuštění domova, vstupu do obchodů, veřejných prostranství, cestovat sám vlakem, atp. (agorafobie), nebo má obavu z posuzování, která vede k vyhýbání se interpersonálním stykům (sociální fobie), nebo, sice, ničím podobným netrpí, ale lpí na, zcela nesmyslných a rutinisovaných, rituálech, a proto také dlí (převážně) doma, protože mimo domov lidé nefungují schematicky v nastavených postupech a rituálech, a to ho, minimálně, znervosňuje (obsedantně-nutkavá porucha s převážně nutkavými činy – rituály).

Tady nebývá medikace therapií první volby, therapií první volby je psychotherapie; ta může být individuální nebo i ve formě skupinové therapie. Ano, ale pokud má jít pacientka na nákup, protože to je součástí therapie, ona se nachystá, a ve dveřích bytu se sesype, má horečku, pomočí se a posere se, no tak je zjevné, že bez nějakého toho anxiolytika to nepůjde (znám přesně takový případ: po medikaci se frajerka „rozchodila“ mezi lidi, časem ani ty „prášky na hlavu“ nepotřebovala! 😅).

Znám holku, co měla sociální fobii. Jsme to probrali (protože to bylo taky 🤪: ona nemohla jít k psychologovi, protože nemohla jít k psychiatrovi, který by ji k němu napsal poukaz, protože nemohla jít k praktickému lékaři – aby ji napsal poukaz na psychiatra, protože by jí trefil šlak jenom z toho, že by musela jít mezi lidi a řešit s nimi věci! Bez legrace! 🤷‍♀️😳). Tak jsme to probrali – ukázková sociální fobie: oni si budou o mně myslet, a já to nedám! Říkám: „Dáš: půjdeme tam spolu! 😎“ – „Nedám: já jsem šla …, oni mi řekli … (popsala případ, nepamatuju se už přesně, jak to bylo)!“ – „Dáš: půjdeme spolu, budeš se dívat na mne, já si nebudu myslet nic – protože já si o takových věcech nic nemyslím, to moc dobře víš. Půjdeme spolu: oni budou držet hubu, budeš mít Ordonanz, ne?“ 🤷‍♀️ Tak přemýšlela, přemýšlela a: „No jo, ale co když řeknou?“ – „Tak jim nasadím předváděcí chvat, pochčiju je a vypíchnu jim oko kilt pinem!“ 😂 Se smála, a já říkám: „Ne, tak vážně: buď klidná, já jim – případně – vysvětlím zásady ľudodemogratického spolunažívania. A kdyby to byli nějací 🤓🤪, tak se – prostě a jednoduše – sebereme a půjdeme tam jindy.“ Tak přemýšlela, přemýšlela, a tak teda, že jo. No, abych to neprodlužoval: k doktorce jsme došli, i poukaz dostala – a zrovna i prášky, ale málem se z toho sesypala, a to si ji fakt nikdo nevšímal (veškerou pozornost jsem přebral já a mi je to u řiti, že? 😂) a rozhodně ji nikdo nic neřekl! Jak zabraly „prášky“, tak se to rozchodilo.

U těch „rituálistů“ jde o to, že vytření si prdele po vykonání velký tělesný potřeby jim, za prvé, trvá tři hodiny, a za druhé, způsobí panickou attaku, protože si nikdy nejsou jisti, že je ta prdel vytřena opravdu pořádně! A tak je to (téměř) se vším: nakrájením masa na talíři. Umytím si rukou po vykonání velké potřeby. Etc., etc. etc. Primární je nalézt příčinu (z 99.99% hyperprotektivní výchova + isolacionalismus v dětství + trestání za chyby + drakonické trestání v dětství), ale aby – vůbec – nalezli odvahu rituál porušit, bez „prášků“ to většinou nejde. U nich je však, spíše, problém vůbec cokoli změnit, ono pokud je jim více, než 20–25 let, je to téměř nemožné – je to bytostná součást jejich osobnosti.

U syndromů poruch chování, spojených s fysiologickými poruchami a somatickými faktory, mezi což patří poruchy příjmu potravy (F50), neorganické poruchy spánku (F51), sexuální poruchy, které nejsou způsobeny organickou poruchou nebo nemocí (F52), duševní poruchy a poruchy chování související se šestinedělím nezařazené jinde (F53), psychologické a behaviorální faktory, spojené s chorobami nebo poruchami zařazenými jinde (F54), abusus – zneužívání – látek nezpůsobujících závislost (F55) a neurčené poruchy chování v souvislosti s fysiologickými poruchami a somatickými faktory (F59) pomáhá medikace také tuze velmi.

Z poruch spánku pacientům, doslova, hrabe, klidně mohou být hospitalisováni jako psychotici, nebo s poruchou přizpůsobení, a až časem se přijde na to, že to je spánkovým deficitem. Bez medikace se to neobejde. Ona hypnotika nenavozují plný, kvalitní, spánek, ale jim pomohou vůbec spát! A až zaberou jiné „prášky“, hypnotika se vysadí – jsou návyková.

Poruchy příjmu potravy by byly na diplomovou práci, to bývá složitější, než psychotici (u těch člověk alespoň ví, že s nimi nic moc dělat nejde! 😅). Snad postačí, že jsou to, často, už život ohrožující stavy. Že léčba začíná záchranou holýho života, a pak se řeší, proč že ta frajerka (někdy ale i frajer!) nežere.

Ty poruchy vitae sexualis, které jsou pod toto subsumovatelné, jsou taky kapitola sama pro sebe. Protože, zvlášť v dnešní době, je sexuální potřeba velmi individuální – asexualita je považována (a asi i, v nějakém procentu, skutečně je!) za sexuální orientaci. Ani u chlapů to není jednoduché, protože „vycákat se“ neznamená mít orgasmus. U holek je to, často, „rukama“ souložníka. Jenže: když přitahují takové „typy“?

Pokud se všecko vyloučí, bývají za tím různé úzkostné poruchy (moc řeší, pak je vynervovaná, že se neudělá, a tak je jasné, že se neudělá – místo aby se soustředila na chlapa a soulože konání! 🤦‍♀️😅). Ale tohle mám vyčtené, neznám nikoho takového. Respektive ano, znám, ale ne officiálně diagnostikovaného, a já lékař nejsem, takže pokud není pacient s hlavou (zde spíš pacient s kundou / kládou, že? 😅), nemohu říct tak nebo tak.

No, v každém případě, příčina bývá často jinde, a na ni medikace většinou potřebná je. A pomáhá!

S poruchami osobnosti a chování u dospělých, tj. s paranoidní poruchou osobnosti (F60.0), schisoidní poruchou osobnosti (F60.1), disociální poruchou osobnosti (F60.2), emočně nestabilní poruchou osobnosti (F60.3), histrionskou poruchou osobnosti (F60.4), anankastickou poruchou osobnosti (F60.5), anxiosní poruchou osobnosti (F60.6), závislou poruchou osobnosti (F60.7), jinými specifickými poruchami osobnosti (F60.8), či poruchou osobnosti NS (60.9) je to trochu odlišné: 99.99% se nikdy k psychiatrovi nedostane, a z toho 0.01% je 99% bez therapie.

Důvod je ten, že poruchy osobnosti jsou therapeuticky (obecně) velice špatně ovlivnitelné. Therapií první volby je psychoanalysa, kognitivně-behaviorální therapie, atp., medikace therapií doplňkovou, a k tomu nikoli nezbytně volenou.

Příčina je v nastavení osobnosti, které lze změnit pouze edukací, přijetím, následnou vůlí, nezmění se to postupem „vem si prášek!“.

Nicméně s poruchami osobnosti pacienti nejvíc „nadělají“. Většina lidí ani neví, že to jsou taky „pacienti s hlavou“, prostě je berou tak, jak by měla být brána hraniční osobnost. Oni ale nejsou hraniční osobnost, kušní a otravují Luft všem kolem sebe.

S jinými poruchami osobnosti a chování u dospělých, jako jsou smíšené a jiné poruchy osobnosti (F61), přetrvávající změny osobnosti, které nelze přisoudit poškození nebo nemoci mozku (F62), nutkavé a impulsivní poruchy (F63), poruchy pohlavní identity (F64), poruchy sexuální preference (F65), poruchy psychické a chování související se sexuálním vývojem a orientací (F66), jiné poruchy osobnosti a chování u dospělých (F68) a neurčená porucha osobnosti a chování u dospělých (F69) je to ještě složitější, protože u některých je medikace volbou primární, u některých je nutná (např. hormonální therapie u diagnosy transsexualismus F64.0), ale ju většiny je léčba, spíše, záležitostí psychotherapie.

U mentální retardace (F70 – F79) je therapie, včetně medikace, téměř nulová – medicína na ni, dosud, nic moc nemá.

U poruch psychického vývoje (F80 – F89) je medikamentosní therapie také, maximálně, podpůrnou.

To samé platí pro poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání (F90 – F98): záleží, o co jde, ale medikační therapie není primární volbou.

Pak je potřeba poznamenat jedno factum: blbost není nemoc! Pokud nejde o nějakou retardaci, demenci, atp., tak to, že je někdo blbec, idiot není nemoc. Uvedu příklad: znám holku, co má diagnostikovánu nesnášenlivost na lepek. Žádná kausální therapie neexistuje, therapií je bezlepková dieta. Ta holka jí držela, ovšem v tý její jeblé církvi jí „léčili“ tak, že se za ní modlili a ona uvěřila, že že ji „Ježíš vyléčil“. A začala jíst lepkovou stravu.

Asi po roku, roku a půl, dostala „z ničeho nic“ zvýšenou teplotu, která přetrvávala více než rok. Až po dalším půl roce, ve kterém jí tvrdili lékaři neskutečné shity, přišli na to, že má rakovinu, a na 99.99% za tím je lepková strava. Bezlepkovou dietu po té, co ji to vysvětlil – důrazně! – odborný lékař, dodržuje. Ovšem otázka je, jestli není pozdě. A ona stejně věří, že ji z té rakoviny „Ježíš vyléčí“, a pokud ne? Taky dobře: měla slabou víru! 🤦‍♀️

Nicméně ona je psychicky v pořádku. Dobře, asi má závislou osobnost, ale to má – více či méně – 60% lidí a přesto nevysazují léčebnou dietu. Ne, ona je blbec! 🙄

Potom: jako penologie nevyřeší stav a morálku společnosti, sobecitidu, lhostejnost, nefunkční sociální stát, atp., medicína nevyřeší za lidi životní styl, volbu priorit, nedonutí pacienty řídit se doporučeními a radami lékaře.

Zvlášť u psychických poruch, nemocí a úchylek má kruciální vliv na celkové zdraví pacientovo zázemí. A, arciť třeba u schisofrenie není příčina známa, je velmi pravděpodobné, že genetika má svůj vliv. A to značný! A k tomu je, schisofrenik, v „generaci schisofreniků“. Těžká cesta Volodi Vasiljeva!

Spousta lidí má představu, že si vezme prášek a tím to končí. Ne, tím to začíná! A nejen v psychiatrii!

Zdroj: https://mkn10­.uzis.cz/proh­lizec

Upravil/a: Filip84

2Kdo udělil odpovědi palec? Savier, Disraeli před 237 dny

0 Nominace Nahlásit

elkon

Od toho je lékař- odborník, aby posoudil stav pacienta a medikaci určil. Člověk nemá co vysazovat, od toho je lékař. Ty nemáš co posuzovat, když tomu nerozumíš.

1Kdo udělil odpovědi palec? Savier před 237 dny

0 Nominace Nahlásit