Pokud byste měli k dispozici svého vlastního klona, využili byste jeho existence?

Nestraš: to opravdu nechceš. A rozhodně to nepotřebuješ!

Správná otázka- K ČEMU. Ten prozápadní způsob života mně nepřijde příliš příznivý/kompa­tibilní s životem jako takovým a jeho prostotou.

Dám krk na špalek, že drtivá většina lidských obyvat planety by ho využila k tvorbě tzv. prostředků prý nutných pro život, čili by ho vlastně nevyužila k ničemu jinému než jeho živoření 🤷‍♂️

No a pak přichází smrt. Můžeme si ještě předtím zakřičet třeba: dokázal jsem to! Ale co? Škoda že tohle neví i ti „při chuti“ 🤷‍♂️

Nechcite vedieť o vašom dvojníkovi.
Čo keď ste to vy sám, počas vašej cesty časom?
Spomeniem dve príhody o klonoch:
1 – Keď som začala pracovať, cestou do práce som chodila okolo okien istého pracoviska. Vždy, keď som okolo prechádzala, odtiaľ zaznel pozdrav. Až mi nedalo a opýtala som sa na to. Vysvitlo, že išlo o omyl, vzhľadom na nielen rovnakú podobu, ale aj spôsob chôdze. Aj sme sa potom zoznámili, ale takto pri sebe sme neboli až tak podobné.
Ale tým klonovanie neskončilo…
2 – Viete si predstaviť, aký to bol pre mňa šok, keď mi kolegovia ukázali „môjho klona“ (neviete, ako sa povie klon v ženskom rode?) na medializovanej fotografii odkiaľsi z Južnej Ameriky. Verím, že jej kolegovia neboli, až tak humorne pozorní…