Proč klíčová odvětví v našem státě (energetika, vodáranství, plynárenství, banky) provozují zahraniční firmy?

Jak uvádí Drap. Po „sametové revoluci“ dostávali naši zástupci vlády od zahraničních konkurenčních firem nabídky na odkup důležitých a pro ně konkurenčních podniků. Scénář byl pokaždé stejný. Do medií se lidem sdělilo, že se vyrovnal státní dluh v rozpočtu. Dotyčný politik dostal velice pěkné všimné od zahraniční firmy (proto to hlavně dělal). A zahraniční firma neměla konkurenci na našem trhu a mohla si dělat co chtěla (zvýšit ceny). Pokud nešlo o energetiku, ale o konkurenční závody tak se prostě zlikvidovali, aby se k nám mohlo vozit zahraniční zboží. Výsledek je, že nám nic nepatří, nemáme podniky ve kterých by jsme mohli pracovat a platíme vyšší ceny než v okolí.
Na závěr jednu větu, který řekl jeden politik začátkem 90 let. Česká republika vyrábí hodně druhů zboží, což je zbytečné a neúnosné. My můžeme většinu zboží dovézt. Už bohužel neřekl, kde si občané na to dovezené zboží vydělají peníze. Naštěstí, nebo naneštěstí tento politik před rokem udělal takové rozhodnutí po kterém většina národa konečně poznala co je vlastně zač.

Proto, že je to zřejmě vládní politika, alespoň co se několika posledních vlád týče, Rozdat a rozkrást poslední zbytky toho, co státu zůstalo.

Přece nebudeme pracovat a mít zisky ze svého. Zaprodali nás, jak píše Drap – politici!

Většinou jde o bývalý majetek státu, který stát rozprodal za „nejvyšší nabídku“ (co bylo v zákulisí takových prodejů, to není třeba rozebírat – nikdo z těch, co do odprodeje našeho národního majetku měli co mluvit, není rozhodně chudý).
Také na náš trh vstoupily banky nové. Neexistovaly právní předpisy, které by tomu mohly zabránit a dodnes neexistuje žádná právní norma, která by konkrétně v bankovnictví státu umožnila nad „nováčky“ na našem trhu kontrolu. My banky „živíme“ z poplatků ze svých peněz a po skončení roku jde celý zisk do zahraničí. Máloco se potom vrací jako investice do zhodnocení zdejších majetků zahraničních společností. Ještě horší to bylo u našich velkých výrobních závodů. Tam se tak dlouho střídali různí zahraniční majitelé, že nakonec zůstaly na velkých plochách pouze prázdné haly a nezaměstnaní na úřadech práce.
Přirovnala bych obchodní strategii naší vlády k hodům supů u mršiny.

Ještě dodám to, že si noví majitelé privatizovaných fabrik přišli za pár korun k celým archívům zlepšováků a technickým výrobním podkladům… to vše následně putovalo za hranice a tady to mohli konečně zavřít a rozpustit. Po letech shromažďovaný „český um“ tak vydělává v zahraničí.

Co jsme si volili, to máme. Starají se o nás jak nejlíp umí a jak je kontrolní orgány nutí.
Kde je moc a není kontrola, tam to dopadá právě takto.