Mnoho lidí se chce bavit. Ti, kteří věří v reinkarnaci, pak se chtějí přesvědčit, zda v minulosti nebyli třeba někým slavným.

Vychází z toho, že zanikne fyzická stránka, ale duše žije.

V převtělování věřili i klasikové filozofie. Např. Platon – duše zemřelého čeká za keříčkem a „hupne“ do toho, kdo je nablízku.

Co třeba filozofické kategorie – forma a obsah? Co je fyzické tělo, není to jen forma hmoty? Co je obsah? „Duše“ v nejširším slova smyslu, která umožňuje žít.

Mnohé ovlivnila díla Moodyho, Život po životě a Život před životem. Něco, co se děje, je důsledkem minulého života – psychologie – třeba déjà vu.

Populární je zákon zákon karmy – příčiny a odplaty. Tomu odpovídá biblické, že boží mlýny melou …. Zde částečně věřím, že snad se tak stává či stane. Naděje umírá poslední…

Možná to souvisí i s klinickou srmtí, kdy lidé jako by se vraceli zpět. Nebo s hypnózou atd..

Nějak neřeším.

Ať je to, jak chce, každý může věřit čemukoliv, myslím, že pravdivé je to, že náš život je jedinečný. Spory se vedou stále.

W. Shakespeare: "Život je pouhým jevištěm a my jsme herci na něm!”

Upravil/a: annas

Zřejmě proto, že běh času ´kupředu´ je pro nás samozřejmý, přirozený…
Někdo umře a poté se může reinkarnovat…
😉
Reinkarnovat se předtím ´vypadá´ divně. Resp. – divněji…
Divné je (bylo by) to celé…
😉

Víra v reinkarnaci duše je pošetilá a slouží jako berlička lidí, kteří se vzpírají smířit se smrtí jako definitivním koncem. Je to víra bez důkazů, ale ty víra nepotřebuje. Je to zvláštní, protože vědí, že si nebudou pamatovat nic ze života předešlého. Což je vlastně rovno definitivní smrti. Jestli věří, že se mohou znova narodit i v čase minulém, to opravdu nevím. Je to ale nesmysl, protože čas plyne vždy jenom jedním směrem na principu kauzality – plynutí času je řetězcem příčin a následků.

gecco: na tý reinkarnaci nám ale cosi hapruje, když před 100 lety tu byly 2 miliardy lidí a dnes je jich tu 7 miliard, to stejně někdo musel zůstat lichej, nebo jedině že by bylo možný aby se 1 člověk reinkarnoval do 4 lidí zároveň..

kdo ví…ale jo, tak asi tomu začnu věřit taky, vono je to vlastně pěkný, když se člověku nedaří, jednoduše si řekne „no co, když umřu, narodím se jako někdo jinej a budu v poho..“

Náhodou mě zajímá čím budu v budoucnosti. Jednou jsem si test na to, co budu v budoucnosti dělat, dělala a vyšlo mi něco, co bych tedy moc nemusela. Ani to nechtějte vědět! Možná bych snad raději chtěla být medvěd. 🙂

Zamyšlení ženy nad tím, čím by chtěla být v příštím životě.

V tomhle životě jsem žena.
V mém příštím životě bych byla ráda medvěd.
Jsi-li medvěd, držíš zimní spánek. Neděláš nic jiného, než že šest měsíců v jednom kuse spíš. To bych vydržela.
Než jdeš spát, musíš se pořádně nacpat. To bych taky snesla.
Když jsi medvědí holka, tak porodíš své děti ve spánku. A ty nejsou větší než vlašské ořechy a když se probudíš, jsou z nich už správná odolná mláďata k mazlení. To bych teda určitě vydržela.
Když jsi máma medvěd, tak každý ví, že to myslíš vážně. Ten, kdo by zlobil tvoje mladé, dostane facku. A když tvoje mláďata něco provedou, dostanou taky jednu za ucho. To bych snesla.
Když jsi medvěd, pak tvůj partner očekává, že ráno budeš vstávat nabručená. Očekává taky, ze máš chlupaté nohy a pořádné špeky.
Ano. Myslím, že budu medvěd! 🙂
http://www.pe­ople.cz/fun/cs/ar­ticles-detail/aid-11578

Upravil/a: marci1

Protože jsou hloupí a nespokojení se svým dosavadním životem. Spokojený člověk přeci nebude v takové hlouposti věřit a už vůbec ne je zkoumat.

On to není úplně tak špatný nápad. (Pokud tedy připouštíme převtělování vůbec). Ta duše by samozřejmě mohla putovat zpátky v čase, proč by nemohla? Takto by jedna duše mohla prolézt všemi lidmi, co kdy na světě žili a co kdy na světě budou žít. Dokonce to dává trochu větší smysl, než časově návazné převtělování. (Někdo zemře a jeho duše jde do někoho, kdo se potom narodí.) Poněvadž před dvěma sty let byla na světě miliarda lidí. Dnes když je jich nějakých 7 miliard, tak kde by se ty duše vzaly? To by musely vzniknout a pak je otázka jak vznikají duše, nebo se přemístit od jiných živých bytostí. To znamená, že by muselo za dvě stě let ubýt asi 6 mld živočišných jedinců. To už je trochu krkolomné, i když se to nedá dokázat ani potvrdit.
Kdyby nové duše vznikaly, musely by umět i nějak zanikat. Za jakých okolností?

Takže dejme tomu, že se převtěluje jedna duše všemi živými lidmi. Ale jenom lidmi? Dřív byl přece předěl mezi člověkem a opicí dosti nejasný, takže se možná převtěluje jedna duše mezi všemi živými bytostmi.
A to už začíná připomínat víru, která tvrdí, že všechny živé bytosti jsou něco jako oči jednoho obrovského kolektivního vědomí. A tomuto vědomí by se dalo docela klidně říkat i Bůh.
Nicméně nepřipadá mi, že by to tak bylo. Co je mi platné, že jsem kdysi jako Einstein přišel na úžasné věci, když teď jsem blbej jak tágo, neumím číst a kdesi v Bombaji se živím přehrabáváním odpadků.

Úplně největší smysl mi dává to, jak to nejvíc v reálu vypadá. Totiž, že vznikáme početím a porodem a definitivně zanikáme smrtí a rozkladem.
Tato verze je terčem jistých výhrad. Údajně pak život nemá žádný vyšší smysl, děje se spousta nenapravené nespravedlnosti a člověk je tu vlastně jenom moc krátkým hostem a než se rozkouká, tak je po něm. I když to všechno nezní moc hezky, přesto je to nejspíš tak. Pravda totiž nemusí být hezká, příjemná a uklidňující, jak jsem naznačil v jedné své nedávné otázce. A i když je pravda pro někoho nepřijatelná, ničeho jí to neubírá na její pravdivosti.