Proč se některé dospělé děti nechtějí setkávat se svými rodiči?

Také jsem ze 3 parchantů, mám 2 starší sourosemetriky a žijeme v jednom městě (smardlavém Práglu). Snad jen ty návštěvy u mne byly četností nejčastější – to proto, že jednak na rozdíl od blbek mám řidičák (závozy k doktorům, na velké nákupy aj.), druhak jako chlap jsem schopen leccos opravit/udělat manuálně. Ale že bych jezdil k mutti „s nadšením“, tak to ani náhodou. A to včetně „pobídek“ (vařila opravdu luxusně, to musím uznat). Musela bys ji znát, občas si říkám, že vati měl trnovou korunu. Nikdy jsem nepochopil, jak se ti dva dali dohromady a že jim to vydrželo. Nechci tady kňourat, protože byla fakticky ZLATÁ, ale na druhou stranu (jak už některé ženy-matky bývají) NAPROSTO NESNESITELNÁ. Tenkrát ještě slovo deprese bylo vyhrazeno výhradně pro ženy a sraby, ale když jsem „musel za mutti“… Raději bych šel na vrtání zubů. 😐

Takže. jestli je to tenhle případ, taxe tomu maníkovi VŮBEC NEDIVÍM. 😄

To je těžká věc….
Těch důvodů může být celá řada.
Slyšela (byla svědkem) jsem jich spousty, od rodičů i dospělých dětí.
Synátor má zřejmě nějaký důvod a může to být i pavouk, který má sám, se sebou, co dělat. A možná nemá rád/zanevřel, na celé, ženské pokolení.
často se „problém“, táhne z dětství.
Některé matky svá syny „zadusí“ láskou, péčí natolik, že je odradí a mívají i méně úspěšné vztahy.
Jindy je syn naopak tak závislý na matce, nebo matkou věčně připoutáván (vydírán). Mám příklad v rodině. 2 synové (33, 29) se bez matky ani „neuprdnou“, konzultují vše, sdělují vše (některé telefonáty jsou opravdu o ničem, ale slyší se, vidí během hovoru). Ten mladší není zručný, potřebuje radu při volbách, pořizování věcí. Od 15 je diabetik (pumpa), matka sama „musí být u všeho a vědět o všem“. Jsou velmi propojeni, Starší syn je trochu samostatnější. „Trpěl“ odsunem, na 2. kolej, matce to nedávno vyčetl. Je žárlivý a „vynucuje“ si pozornost MANŽELCE ORANIZUJE život, volný as a hlídá malého synka. Žárlí na babičky, kontroluje a omezuje v kontaktu s vnoučkem (tem nechce od babiček domů k rodičům, k tátovi). O matku se chce na stará kolena postarat ON.

Rivalita mezi sourozenci, táhnoucí se z dětství, pak vede k tomu, že některé dítě se stará až moc (často nejstarší dcera/kvočna/“má­ma““, jindy ta nejmladší /nejopečováva­nější/).
Jindy je to majetek. Dům, jiné nemovitosti darované jednomu z dětí. Ty, které cítí křivdu, k sourozencům zášť, na rodiče snadno zanevřou. Někdy až po dosažení majetku (přepisu) a rodič už překáží.

Některé děti jsou daleko, i mimo republiku a fyzické kontakty jsou řídké a vzácné.
Svou roli mnohdy hraje i partner. Někdy si nepřeje/brání kontaktu. Dcery se častěji rády vídají s matkami a starají se o ně.
Do své rodiny „pře/itáhnou“ i partnera. Je pak častěji u tchýně, než u matky. ztah snacha x tchyně se také vždy nevyvede (jindy si žena/partnerka více rozumí s tchýní, než s jejím synem 😉.
Někteří lidé (muži) jsou prostě mimoni. Nevnímají čas, jsou zaměstnáni sami sebou, pracovně vytížení a stále něco odkládají. Někdy tak dlouho, až je pozdě… :/
Syn také může, nerad slyšet, poslouchát výčitky, rady do života, litování. Stydí se sám, za svůj „nevydařený“ život, za alkohol aj.

Zvláštní kapitolou jsou děti v dětství týrané, až zneužívané, psychicky vydírané, bité aj.
V létě jsem se setkala s paní, které řešila zdravotní problémy, povídaly jsme si dost dlouho. Vím, že na stav lidské ho zdraví má vliv i psychika (psychosomatika), vztahy, křivdy, zášť i viny, které nosíme. Je třeba se jich zbavit, odpustit. Řekla, že TO nemůže, nedokáže a nechce. vyprávěla, jak s nimi (s ní a se sourozenci) matka zacházela.
Shodou náhod jsem poznala Nejmladší sestru, pak manžela a neteř.

Ta MÁMA je dnes sama, z části soběstačná, nekonfliktní, celkem příjemná paní. ŽÁDNÉ ze 4 dětí o ni nemá zájem, nestýká se s ní. Jen jedna jediná, nejmladší dcera s manželem a starší vnučka. Ta dcera, ke které se matka chovala stejně nevalně, jako k ostatním dětem. Ta dcera, která je složitá povaha, výbušná, temperamentní, hádavá, podezíravá, žárlivá. domácnost obstarává spíše manžel, ta dcera, se kterou sourozenci nekomunikují. Ta dcera, kterou šikanovali v dětství, právě oni sourozenci (všichni „týraní“ matkou, kopala do nich, bila je, křičela, nechala doma několik dní samotné, bez jídla). ta nejmladší dcera matku 1× týdně navštíví, pomůže, poklidit, nakoupit, popovídá si s ní.
Každé dítě má „svůj důvod“, své možnosti. Je ochotno, schopno projevit zájem, lásku k rodičům.
Pokud něco takového cítí/umí.

Já na to, že vůbec netuším, jak to u nich je, tak se můžu jen dohadovat (nad X možnostmi), proč to tak je. Důvodů může být spousta.
Syn taky může mít problémy, třeba to taky nebyla matka roku (navzdory tomu, jak se komu zdá teď v důchodu milá… já poznal spoustu tzv. milých lidí, co po bližším poznání měli nepsočet velmi negativních ba dokonce zlých vlastností a návyků, včetně sklonů k nefyzickému ubližování ostatních), třeba se syn vyhýbá nepříjemným situacím, rozhovorům, třeba je časově vytížený (nejen pracovně), třeba si neuvědomuje, jak dlouho tam nebyl a je to otázka věčného odkládání, třeba neměl nejlepší výchovu (když chceme vinit děti, u koho bychom v první řadě měli hledat hlavní příčinu/vinu), třeba je nemocný, ve stresu, depresích, třeba má své problémy ve své rodině – či osobním životě (vzhledm k tomu, že je rozvedený, tak měl nebo má), třeba je ta milá paní velmi otravná a demotivující až depresivní (kolikrát to lidi myslí dobře, ale neuvědomují si, že když s nimi někdo mluví, tak například si jen na vše stěžují, vše kritizují, dotyčného komandují a negativně hodnotí neboli že jsou maximálně toxičtí, a to třeba jen k některým lidem), teba je to vada charakteru. Třeba… Každopádně důvodů lepších a horších tam může být hodně. Chyba může být na straně obou, nebo jen na jedné (málo pravděpodobné) nebo na žádné. My přece nemůžeme vědět něco o situaci, o které absolutně nic nevíme a nemáme jak. Protože těch obecných možností a teoretických scénářů by mohlo být vážně na tisíc. Problém je to jejich a TŘEBA si za to ta milá paní může sama (třeba ne, třeba jo, KDO VÍ.. a o to jde. Tak proč spekulovat. Je to jejich rodinná věc. A dějí se horší věci než tohle).

Rodiče by se měli ctít, respektovat, měli by se poslouchat, měli bychom si jich vážit, MĚLI BYCHOM se o ně po/starat, když oni pak sami nemohou a navštěvovat je. ALE neplatí to obecně a ne pro všechny. Zkrátka někteří lidi jsou i špatní lidi nebo byli alsepoň špatnými rodiči nebo se na tom dítěti nějak velmi negativně podepsali. A tak někteří (mnozí) rodiče si rozhodně nezaslouží mnohé z těch „poct“. Někteří byli tak špatnými rodiči nebo tolik ukřivdili tomu potomku, že si to ani sami neuvědomují. Někteří to taky vidí po svém – jsou lidi v důchodu co se nastěžují nad svými potomky (kteří však obětují hodně času, nervů, financí, starostlivosti i sebe sama pro ty rodiče), aniž by to byla vlastně nějaká objektivní pravda. Zde v otázce syn nenavštívil matku už sice 3 roky a moc se ji nevěnuje, ale já to celé beru obecně (protože i otázka je obecná)… Spousta rodičů v důchodu si všude a všem stěžuje na své potomky, kteří přesto je navštěují několikrát týdně, a to i přestože bydlí daleko a mají své rodiny a všeliajké problémy, pomáhají s domácími pracemi, vaří obědy, starají se, vyslechnou si co vše nabreptají (postěžují a zkritizují – včetně těch potomků), koupí jim všechno možné na pohodlnější život… ale stejně je to pro mnohé málo a nezavděčí se. Pořád si najdou něco, co se jim nelíbí, postěžují si na ty potomky svým známým, jednou se třeba něco menšího stane (potomek jeden den nemůže přijít nebo se moc nezdrží nebo je vinou vlastních problému v blbé náladě) a hned je to pro důchodce katastrofa a důvod, proč je jejich potomci zanedbávají apod. Vidí to po svém, někteří jsou jednodušší, některým se nezavděčí, jiní vidí jen své problémy, atd atd.
Je to věc toho syna (a té matky), může mít své důvody a já je neznám a nebudu ho (automaticky) soudit – tak jako jistě plno ostatních (ano, primitivní působení na emoce nabízí soucítění se stařenkou,kterou valstní syn nenavštěvuje – i když vše třeba může být jinak). Ale ani ji.
Někteří lidé jsou třeba jen velmi nepříjemní a ani si nezaslouží, aby jim někdo věnoval svou pozornost nebo je navštěvoval (to že je to rodič na tom nic nemění). Taky počítám, že syn tu dotyčnou zná nejlíp, tedy líp než cizí lidi v okolí; je to syn. A i pokud je to špatný syn, tak s tím nic nenadělám a opět těch důvodů, proč je takový nebo má takové důvody, může být mnoho.

Někteří starší lidé si často stěžují, že je děti nenavštěvují, že je „zanedbávají“, že jsou nevděční… A třeba to tak je a je to problém charakteru. No, ale nejsou třeba takoví, protože je tak vychovali? Protože to je nejpravděpodobnější příčina.
Kolikrát mají potomci vlastní problémy (které si rodiče-důchodci ani neuvědomují, nevědí o nich nebo je zlehčují).
Schválně jsem to napsal v tomto duchu, aby každý hned neodsuzoval toho syna, který TŘEBA ani za nic nemůže… Třeba jo… ale CO JÁ VÍM. Nevím.
Syn už taky není nejmladší, je taky důchodce, má svou odpovědnost, svůj život a určitě něco prožito. Jeho volby, jeho důvody – ať jsou jakékoli. Já do toho nevidím, já je neznám.
Je hnusné nenavštěovat své rodiče? Může být. Ale ty příčiny mohou být různé a vůbec to nemusí být vůbec tak černobílé. Všechno je to jen „třeba“ a „co když“.

Upravil/a: Disraeli

žije sám, ve stejném městě a přesto nezajde za matkou? Hm… Tak ta paní když otevře ústa tak z nich něco poleze a to něco může (a ono taky bude) dítěti připomínat/aso­ciovat situace, které prožívalo a považovalo za běžné/dané/smě­rodatné, když s matkou žít muselo. No a podle toho, co to dítě vedle své matky tou dobou (tedy už coby dítě) cítilo, jí nyní navštíví rádo, anebo nerado. S radostí a láskou, anebo s nelibostí až odporem (zde bych vyvozoval tu četnost/frekvenci návštěv v současnosti). Musela by sis s oběma hloub promluvit, abys pochopila pouhé zrnko/střípek skutečností, jenž by ti na otázku částečně odpověděli. Znáš to, až půjdeš v něčích botkách… A druhé věc, rodiče si nevybereš. Děkuju.

Je to velmi těžké téma a lze jen spekulovat o důvodech, proč se syn nechce se svou matkou setkávat. Je důležité pamatovat, že vztahy v rodinách jsou často komplikované a na první pohled nevypadají tak, jak jsou doopravdy. Je také pravdou, že některé děti chtějí udržet určitý odstup od svých rodičů, ať už to je z důvodu v minulosti zažitého zranění, strachu z konfrontace nebo z jiných osobních důvodů. Mohlo by také dojít k určitému odcizení, pokud syn nebyl nějaký čas v kontaktu se svou matkou – může se mu zdát těžké obnovit vztah.

Je také důležité si uvědomit, že každý má jiný způsob, jak se vypořádat se stářím svých rodičů. Zatímco někteří lidé se cítí povoláni strávit u svých rodičů co nejvíce času a pomáhat jim, jiní se mohou s touto realitou obtížně vyrovnat a mohou se rozhodnout držet se stranou.

Je dobré, že tato starší paní má děti, které ji navštěvují a pečují o ni. Jak je vidět, stará se o ni nejstarší dcera, i když druhá dcera ji také navštěvuje a rozmazluje ji. Je to smutné, že syn se rozhodl nechat svou matku stranou, ale v konečném důsledku je to jeho volba a je na něm, aby s touto situací něco udělal. Můžeme jen doufat, že s časem zjistí, že by mohl začít svou matku častěji navštěvovat.