Souhlasíte s Kantem ohledně tzv. kategorického imperativu?

Já nevím, ale každý extrém škodí. V našem světě se kategorický imperativ neuplatní: v ideálním světě asi ano, ale s nějakou vyšší formou civilizace, kde lidé nehledají výhody jenom pro sebe. S absolutně pravdomluvným člověkem se podle mě žít nedá. Bude říkat pravdy za každých okolností, čímž nejspíš ztratí i přátele. Nebude se zdržovat nějakým citem, taktem či diplomacií v mezilidských vztazích. Cit, takt ani diplomacie neznamená lhaní, jenom si myslím, že na způsobu sdělení velmi záleží.

Ametyst to napsala velmi vystizne!
Filozofove jsou teoretici, jejich myslenky se v praxi malokdy daji realizovat.
A jelikoz lidska spolecnost je takova, jaka je, k idealu ma daleko.

Celkem i ano.
ALE
Ony ty teorie, některých filozofů, se často, dílem lidí "mýlí !. 😛

„…pokud by se nás vrah ptal, kde je jeho oběť a my to věděli, měli bychom říci pravdu. “

S tímto, tvým, „klasickým“ příkladem, se člověk v běžném životě, setká zřídka
(hovor s vrahem). Ve válečné situaci by jistě měl i Kant , názor jiný!

„Nebo kdybychom například překročili povolenou rychlost, přičemž na silnici by nikdo nebyl, koho bychom mohli ohrozit, tak bychom se měli podle Kanta udat na policii.“ =>
*Domnívám s*e, že Kant by spíše počítal s tím, že povolenou rychlost,
(vědomě), NIKDY NEPŘEKROČIL.

ONO JE TO MOŽNÁ TAK,
že svou filozofii i Kant, opírá o “své , vysněné“, PŽEDSTVY o uvědomělém
(tedy i bezelstně fungující) lidském VĚDOMÍ.
https://www.da­tabazeknih.cz/kni­hy/lidske-vedomi-a-vesmir-361761
Tam pak lež nemá místo!
Protože Země, je přece „Planeta lhářů“!
https://www.da­tabazeknih.cz/kni­hy/planeta-lharu-65221
Jistě jsi Tondo, tu útlou knížečku četl. Možná ano, když máš tendenci, poslední dobou „rozebírat“ filozofická témata (i nad nimi, zde „filozofovat“).

On stačí i r „Malý princ“, Erich Maria Remarque.
Ten byl chudák na Zemi, také, jako DIIVIZNA.
Přitom i v této útlé knížečce, jsou vlastně, možné, základní stavební kameny,
pro život člověka.
Ale zase je tady ten !„zákon“ JIN a JANG......
V životě je to stále, trochu jinak.
Chybí ta "dokonalost“, lidského vědomí (propojená s Vesmírem).
Rozebírat filozofy, bez tohoto předpokladu (lidské vědomí), je v podstatě
„filozofické“, zbytečné, marnění času. Ale tebe to asi i baví… 😉

Upravil/a: da ny

Problematika je silně prolezlá morálně etickými hodnotami. Dobro/zlo… hmmm. To je trochu MOC na moji hlavu. Jako pragmatik se tím ale moc nezatěžuji, jakkoliv je zajímavé nad tím dumat (když už není nic lepšího).

Mohu k tomu jen dodat, že se DOMNÍVÁM, že tzv. „kategorický imperativ“ může existovat. Zásadní potíž je v jeho exaktní definici. Buďto je příliš obecná (a tedy k ničemu), popřípadě je příliš striktní (a tudíž nemůže platit kategoricky).

V zásadě je to dosti podobné spekulacím o božské ne/existenci. V konečném důsledku jde o ztrátu času. Jistě, spekulujeme (a rádi!), jenže v tom je podobný smysl, jako když bakterie se snaží zkonstruovat raketu s nadsvětelným pohonem. 😉

Kant byl idealista a romantik, dá se říci, že patří mezi „otce“ romantické a idealistické filosofie. Žádná filosofie, ne tak idealistická a romantická, není sílozpyt, ve filosofii neexistují závěry, konstanty; argumentum reductione ad absurdum je forma logické argumentace, ovšem zde nepostačuje – prima facie nepostačuje.

Problém kategorického imperativu je jiný, totiž, že stojí na apriorismech, není radikálně skeptický, vychází z thesis tzv. přirozené morálky, rozvádí tzv. zlaté pravidlo.

Nic proti kategorickému imperativu, ani zlatému pravidlu, kdyby se jim řídilo, řekněme, 50% populace, naše společnost by se pohnula k lepšímu, konečně. Ovšem ne vždy lze nečinit druhým to, co si přejeme, aby nečinili oni nám, a ne vždy je prospěšné jednat s druhými tak, jak chceme, aby jednali s námi.

Pokud na víc člověk nemá, je to opravdu zlatý základ, zlaté pravidlo: nebude škodit, ale také nepomůže. Ovšem pokud na tu pomoc nemá, je lepší, když nebude škodit, poněvadž aktivní blbec horší třídního nepřítele.

Já nespatřuju problém kategorického imperativu v tom, že, např., jedinec nebude nikdy lhát, a že ho to připraví o život. V žádném případě! Jestliže je tak hloupý, má tak potlačeny rudimentární pudy, že se v ohrožení života přidrží nějaké filosofie, namísto aby jednal (alespoň!) pudově, pak je pro všecky lepší, když ho onen vrah zavraždí. Má to několik výhod: prvou je to, že svou hloupostí nebude s to uškodit, in futuro, někomu jinému, než sobě. Druhou, že nám dá, svou obětí, šanci odhalit vraha relativně zavčasu a eliminovat ho (tak nebo tak). Jistě, jiná věc je, jestli prakticky budeme s to té šance využít, ale to theoretický kriterion neřeší. Šanci jsme, jako společnost, dostali. Třetí, že z toho vznikne příklad, zde negativní příklad, varovný (theoreticky). Nebo, alespoň, vzniknout může, když se ty okolnosti smrti oběti dostanou v obecnou známost. Ale ovšemže, někdo v tom bude vidět příklad, příklad, dejme tomu, absolutní ctnosti. Ať vidí, další kandidát na příklad! 😈 Každému, co jeho jest! 😎 Nicméně druhému to může odzrcadlit, jak hloupý se jeho postoj jeví.

Stejné je to se zabitím. Zabití je, v zásadě, vždy špatné, v theoretické rovině. V praktické rovině je, někdy, nutno zabít, aby někdo nebyl zabit. Pořád je zabití špatné, ani v případě obrany proti vrahu by nemělo být cílem, ale v praktické rovině by se mu, také, obránce neměl snažit vyhnout jinak, než a priori. A, opět, pokud je někdo takový idiot, že se raději nechá zabít, jenom aby – proboha! – nezabil, v zásadě na tom nic špatného není – je to jeho volba a jeho právo a svou volbou světu neuškodí, ba naopak.

Se smrtí, například, Reinharda Tristana Eugena Heydricha je to, na jedné straně, prosté: byla válka, Reinhard Tristan Eugen Heydrich byl x-mocný voják (kombatant), musel být, tedy, srozuměn, že ve válce může být také zabit. Z čistě vojenského hlediska, s ohledem na taktiku a faktické znalosti nepřítele, jeho smrt smysl měla. Na druhé straně to tak prosté není: zabití Reinharda Tristana Eugena Heydricha stálo spoustu lidí život. Ano, Reinhard Tristan Eugen Heydrich byl vysoce postavený voják nepřítele, velmi inteligentní, jeho odstranění jistě mělo smysl. Uvážíme-li však, k jakým následkům to vedlo, jeví se přiměřenost jeho smrti minimálně sporná. My, totiž, nevíme, jak by se válka vyvíjela, kdyby Reinhard Tristan Eugen Heydrich zabit nebyl. A v tom je ta potíž: byla válka, ve válce se zneschopňuje bojeschopnost nepřítele, což někdy znamená i smrt jedince, rozuměj, smrt jako cíl (jinak nemá být smrt cíl, stačí jednotku nepřítele vyřadit: jestli u toho někdo umře, nebo neumře, je dokonale nepodstatné, není to však primární cíl).

S Adolfem Hitlerem je to velice podobné. Čistě theoreticky si představme, že bychom byli s to cestovat časem, no a tak by se někdo přenesl do doby, kdy byl Adolf Hitler ještě nýmand ve Vídni a ho „klepl“. Dnes by o Hitlerovi téměř nikdo nevěděl. A co když by „dělal Hitlera“ Heydrich? Nebo Himmler? Nebo Goebbels? Nebo ještě někdo úplně jiný? Bylo by to, pro svět, lepší? Nebo by, naopak, nacisté vyhráli válku? Nebýt Hitlerovy jisté pomatenosti, kterou např. Heydrich rozhodně netrpěl, Velkoněmecká říše měla relativně velkou šanci skončit opačně.

Prostě a jednoduše: po bitvě je každý generál, a byť to všecko zní jako Hohe Philosophie, opak je pravdou, je to jenom trapné, vznešeně to jenom zní. Hohe Philosophie je o tom, co šlo dělat, aby WWII vůbec nebyla. A ten problém začíná někde úplně jinde, než u NSDAP, pana Hitlera, nebo Němců vůbec. Úplně někde jinde! Ale to už je jiná liga, že.

Jakákoli vnější etika je a priori špatná, protože je dogmatická; každá dogmatika je špatná, protože nevyhnutelně vede k tyranii. Vzniká fundamentalismus (musulmanský, křesťanský – takový nebo makový, komunistický …), který se – logicky – v etapách vrací.

Jediná šance lidstva je vymanit se z dogmatické etiky, připustit Fraglichkeit lidského bytí jako takového, přistupovat k Fraglichkeit jako k vlastnosti, nikoli vadě, zpochybnit všecky autority, veškerou dogmatiku, veškeré pilíře, veškeré základy. Jedině radikální skepticismus, totiž, může člověka osvobodit od strachu, hlavně od strachu ze sebe sama. Jedině etika založená na radikální skepsi může vést k pravé otevřenosti, zodpovědnosti a Abschliedlichke­it.

Ovšem to je běh na hodně dlouhou trať, protože nejsme ani před začátkem. Vlastně ani nevíme, je-li to prakticky možné. Zatím se motáme v kruhu dogmatické diktatury: jednou je to křesťanství, potom katholicismus, jinde kalvinismus, pak komunismus, dnes liberalismus. Pořád je to to samé – dogmatická morálka, výsledek musí být – logicky – naprosto shodný, lišit se bude jenom tím, koho vynese na výsluní a koho semele. Pořád dokolečka dokola, Kant z toho nevystoupil ani o čárku!

Ano v tom smyslu, že je potřeba usilovat o ideál, i když je to v praxi obtížné. Je to jen do důsledku dotažené biblické Zlaté pravidlo, základ přirozené morálky naší společnosti.

Úplně ne.

Jsou činy, které se líbí mně (pokud je pro mě někdo někdo udělá), ale většině lidí nikoliv.

Líbilo by se mi, kdyby mi někdo nabídl pomoc s taškou (pokud je těžká) nebo mě zdravil se jménem. Řadě lidí se tohle ale nelíbí, a proto je kategorický imperativ v tomhle špatný.