Stojí mé psychické zvláštnosti za rozsáhlejší sdělení veřejnosti?

Dobrý den, pokusím se stručně…
Rád bych znal váš názor na můj stav a jak s ním naložit. Tím nemyslím, zda zajít k odborníkovi (protože dle mého nelze z následujícího krátkého textu tak posoudit), jako spíše, teď se nelekněte, publikovat můj životní příběh. Protože studuji obor psychologie, střetával se s názory, že určité věci u člověka nejsou možné, ačkoli já je zažil. Několika lidem jsem se také (velmi lehce) svěřil a nechtěli mi věřit. Toť má motivace: přesvědčit, že určité věci jsou u člověka možné; ne se stát hvězdou (kterou bych se beztak nestal, spíše bych se stal obětí nějaké formy násilí) – proto bych to psal anonymně, stejně jako tento příspěvek.
Rád bych toho sdělil spoustu; toto jsou stěžejní body:
• (Pravděpodobně) kvůli potřebě být zajímavý jsem dovedl dokonale hrát určité role – například na začátku druhého stupně ZŠ jsem si hrál na filozofa: celé dny jsem četl filozofické knihy, jedl 100% zdravě (a málo, což my nakonec přivodilo i dlouhodobé fyzické obtíže), mluvil zásadně spisovně, zabývál se tématy typu zlepšení společnosti, psal eseje… ještě rok předtím jsem byl docela normální, jen hodně na PC hrál hry (klidně 15 hodin o víkendu)
• Potřeba být sám pro sebe zajímavý mě naprosto ovládla. Z „racionálních“ rolí, jichž jsem se držel dlouhodobě a nezávisle na vnějším světě se stala iracionální „mišmaš“. Ve škole jsem hrál filozofa, po příchodu domů zase třeba vojáka. To se promítlo v mém myšlení, prožívání i jednání. Všechny role ale byly zaměřeny antihedonisticky, disciplinovaně, zjevně či latentně na sebezdokonalování. (I když později to neplatilo, došlo k výraznějšímu rozrůznění rolí)
• Stal jsem se „závislý“ na prožívání bolesti, spořivosti a práci – duševní i fyzické. Nenáviděl jsem jídlo, měl jsem obvykle 41 kg při 170 cm výšce. Měl jsem přesně naplánováno, kdy cvičit, kdy jíst, kdy pít, kdy chodit na toaletu… chtěl jsem se stát silným a dokonalým člověkem ne podle toho, jak jej definice společnost, nýbrž čisté dle mých představ. Opovrhoval jsem jakoukoliv formou požitku a štěstí, včetně sociálního kontaktu (během puberty jsem byl téměř dokonale izolovaný). Schválně jsem si vystavoval v zimě, pracoval na PC v nepříjemných polohách a bez přestávky, občas u toho i omdlel nebo měl halucinace. „Liboval“ jsem si v psaní nejnudnějších prací – ideálně co nejdelších (psal jsem pro lidi bakalářské i diplomové práce).
• Žil jsem ve vlastním světě (daydreaming), kde na mě hovořili různí lidé (třeba ten voják) a podporovali mé chování. Daydreaming nepřestal ani při činnostech typu řízení automobilu.
• Laici (včetně učitelů) mi diagnostikovali různé poruchy, včetně netolismu, aspergera, anorexie a hraniční poruchy osobnosti. Přitom věřím, a stále si potvrzuji, že to nebyla pravda.
• Podobně se mýlili odborníci. Například psychiatr mi diagnostikoval narcistickou poruchu osobnosti a odůvodnil to věcmi, které mě opět nejsou pravda, jako spíše pravý opak reality. Malý strom na kraj papíru v rámci Baum testu jsem nakreslil čistě z toho důvodu, že jsem miloval skromnost.
• Nakonec jsem dobrovolně šel k psycholožce. Vypadal jsem tak bídně, že mě vzala na krizovou intervenci… Zhruba po roce my však sdělila, že odborníka již nepotřebuji, že se časem změním k normálu. Sice jsem se hodně změnil, ale nikoli k normálu.
• Například z „anorexie“ se stalo obrovské obžerství. Sníst 4 mražené pizzy a půlku pekáče moučníku v rekordním čase v pozdních nočních hodinách žádný problém. (Což mi pochopitelně přivodilo další fyzické obtíže.)
• Když jsem kromě vody začal pít i kávu, přivodilo mi to takový pocit štěstí, že jsem si založil živnost a rozjel spoustu zakázek a pracoval cca 22 hodin denně s krátkými přestávkami na vynesení košů apod. Dále jsem začal si libovat v sebetestování: například jak na duševní schopnosti člověka působí, když si dá snídani s obsahem xx sacharidů xx minut po probuzení; zda je pro výkonost lepší cvičit takto, spát takto apod.
• Když jsem (později) zrovna ale neměl „pracovní období“, tak pro mě každá produktivní činnost byla natolik nepříjemná, že jsem se musel tajně přejídat i na brigádách, kde jsem nikdy dlouho nevydržel.
Jako ukázka mého života snad stačí. Nyní se obracím na vás, zda je toto skutečně natolik podivuhodné, že to stojí za sdělení v rozsáhlejším formátu. (Zřejmě bych to pojal jako vícedílný článek na platformě typu Medium)