Taky se někdy chováte až moc puntičkářsky?

Já mám spíš opačný problém. Soudružka učitelka tomu říkala bohémství, máma lemplovství., táta lajdáctví. Nedůležitým záležitostem prostě nevěnuji nijak zvláštní péči a pozornost. Ono se většinou nakonec ukáže, že ti co nervují kvůli blbostem, nervují se zbytečně a ještě otravují okolí. Všechny obzvláště postižené jsem varovala, že obsedantně kompulzivní porucha je další stupeň, pokud se puntičkářství rozvine…

Sama rozhodně nejsi! Takových lidí je mnoho. Taky jsem k tomu začala mít sklony – ještě než jsem se přestěhovala z bytu na vesnici. Vytírala jsem 1× denně večer a často ještě kuchyni a chodbu ráno, než jsem šla do práce. Pak jsem se přestěhovala na vesnici do RD a máme dvě děti, psa, kočku. Začala jsem barák pucovat jak jsem byla zvyklá. Pak jsem jednou byla u sestry, která je tímto těžce postižená a když jsem si uvědomila, jak neustále pedinuje švagra a svého malého syna, aby nedrobili, aby tohle položili sem a ne tam atd… řekla jsem si DOST. Od té doby prostě upřeďnostňuju jiné věci, než okamžitý úklid pohozených hraček, špinavé ťapky v hale nebo pocákaného zrcadla. A když jsem jednou nějak nestíhala, protože jsem byla já i dcerka nemocná, nepořádku doma si všiml i manžel (kterému je to jinak jedno a vše mu jen odpadne od ruky tam kde zrovna je) a povídal: Máme tu bordel. Pomyslela jsem si: Jo, máme tu bordel, ale jinak pohodu, a já nebudu na všechny ječet, aby tu nenadrobili a nedělali nepořádek, radši si přečtu noviny a uklidím to třeba zítra…
Co mne ale pořád dokáže zvednout ze židle, je ohrnutý lem záclony. To nesnesu a musím ji hned srovnat. 🙂

No je nás víc. Mne hrozně rozčiluje, když mám na talíři nedojedenou klobásu a ta ten talíř hyzdí. To jí i dojím.
Stejně dámy – není to krásné, že nás muže máte, protože naší soustavnou činností (kterou ženy nikdy nepochopí) vám udržujeme funkční nervy?

Obecně platí, že lidé s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) si právě těmi svými „rituály“ kompenzují nějaký problém, který se snaží ze své mysli (potažmo života) vytěsnit nebo se ho zbavit. Takhle to ale nefunguje, protože problém nezmizí (často se zhoršuje), zato přibývá obsesí, na které platí jedině kompulze, které přinesou alespoň nějakou tu úlevu. Jakmile ale pacient přijde sám na to, že ho jeho vlastní jednání obtěžuje a zdá se mu „divné“, je na dobré cestě. Vážné stavy OCD se léčí antidepresivy, které „bujarost“ pacienta mají trochu utlumit – nemá na ty „blbosti“ už zkrátka sílu a začne mu to být „jedno“. Já osobně jsem ale zastáncem terapie, kdy právě důsledně vedeným rozhovorem se odhalí příčina a ne, že se farmaky oblbne mozek.
Zkus se zamyslet nad tím kdy to začalo, proč ti to tolik vadí a co by se s tebou stalo v případě, že stresor přehlídneš. Obvykle léčí hlavně to, když člověk propadne nějaké vášni – ať lásce (ta je nejlepší lék na všechno) nebo začne něco tvořit, pracovat na sobě, věnuje se někomu druhému, etc.
Přeju hodně štěstí.
(Jo, a to s tou záclonou mám taky, i když je kolem bohémský bordel…;-)

Docela neštěstí pro lidi, co s tebou sdílejí domácnost nebo pracoviště, ne? :)))

Tak já se přiznám. Taky jsem umanutě uklízela každý den. Hrnky mám v jedné poličce, sklenky ve druhé, hrnce, příbory a všechno kuchyňské náčiní mají uspořádání, jak mi to někdo přehází, mám vztek. Dost dlouho vařím, protože zeleninu i maso a brambory krájím na stejné kousky a kousíčky. Česala jsem rukou třásně na koberci a shýbala se mnohokrát denně, abych sebrala smítka na zemi, aby se nemuselo hned luxovat. Jak jsem viděla smítko prachu, hned jsem utíkala pro hadr. Pořád leštila zrcadla, každá šmouha mě vytáčela. Mohla bych pokračovat, ale pro ilustraci to snad stačí. Když mi doktorka homeopatička řekla, že mám obsedantně-kompulsivní poruchu, honem rychle jsem se nad sebou zamyslela. Došlo mi, že život není jen o uklízení. Takže v současné době lehce udržuji pořádek, velký bordel tu není a smítka na koberci se snažím nevnímat nebo se jen občas pro ně shýbnu. A ad Deli: špatně ohrnutá záclona a nedotažený závěs v koupelně mě vytáčí pořád a musím to ihned opravit. Tím mě vytáčí kluk, ten je povznesený nad tím, jak co vypadá a pořád po něm chodím a zatahuji záclony a závěsy.

kredenc musi byt cisty,a beda,jestli najdu neumyty hrnicek,nebo lzicku.vadí mi na zemi u kredence drobky,nebo smetí na podlaze.ale na tu kuchynskou linku jsem vazne punťa.

Verunko483, je několik typů puntičkářství. Bývalý manžel má sestřenici, která skončila v necelých třiceti letech na vozíku. Mladá lékařka se slibnou kariérou před sebou, dvěma atestacemi a najednou přišla RS a život se před ní uzavřel. Tělo jako by ji pohřbilo zaživa. V nemohoucím, pohybu neschopném těle ale neustále pracuje zcela funkční mozek. Oči vidí každý detail, na který se tato nemohoucí žena dívá hodiny, než po odchodu pečovatelky přijde domů manžel.
Kdysi mi s pláčem na krajíčku vykládala, jak je pro ni těžké vidět, že váza by měla být o 1 centimetrů na stolku dále, ale ona sama ji nemůže popadnout a dát tam, kam patří. Na druhé straně samozřejmě chápala, že pečovatelka i manžel mohou takové chybičky chápat jako nesmyslné puntičkářství nebo dokonce „buzeraci“.
Člověk si musí své prostředí uspořádat tak, aby se v něm cítil dobře. Je moc prima, pokud tím nemusí nikoho zatěžovat. Pokud se stane odkázaný zcela na cizí pomoc, potom je toto puntičkářství spíše trestem za přílišnou pečlivost, než výhodou a způsobem, jak lehčeji zvládnout svůj handicap.
Někdy jsem také docela nesnesitelná. Po dětech jsem „tajně“ chodila opravovat jejich úklid, aby to nevěděly a abych je tím neotrávila.
Doplňuji:
Omlouvám se, ale mělo to být 10 centimetrů – smazala jsem toho víc, než jsem chtěla (taky přehnaný úklid)

Upravil/a: anonym