Nebolí, většinou jsem to totiž já a já už sem si na sebe tak nějak zvyk..

Naštěstí úplné „blbce“ nemáme, ale i kdyby byli, tak se povznesu a pomyslím si, chudák, nemá lehký život, ale ať si ho užije. 🙂

Mám jen babčinu, ta má vysokou školu, takže mě nemá co trápit.

Moje blbost je něco úúúúplně jinýho, nonéé? 🙂

Blbci spíš za volantem, těch je dost, ty jsou fakt nebezpečný…:-(

Upravil/a: annas

Mám v rodině blbce. Je hodnej, mám ho ráda, ale naštěstí se moc nevidíme, protože rozmlouvat s ním je prostě ztráta času. Občas mě trápí jeho způsob myšlení a jeho života a jeho velké dluhy.

Sebepoznání je dobrá věc, že ano.

Netrápím se, ani mě to nebolí. Co jedinec, to originál.
Rodinu si jeden nevybere a když už je, měla by držet pohromadě a normálně přijmout klady i zápory těch, kteří do ní patří.

„Nenajde se na světě člověk ten aby se zavděčil všem“.

Označit za ‚blbce‘ někoho z lidí, které potkávám na ulici, v tramvaji, v krámě či kdekoli jinde a nic moc o nich nevím, si nedovolím. Nemám právo je soudit jen na základě vlastního názoru. Podle jakých měřítek lze přesně definovat a poznat ‚blbce‘…?

Trápilo a bolelo by mne to.
Naštěstí v rodině nikoho takového nemáme.

Netrápí. Jsem rád, že došlo na má slova…