Udělali jste už někdy něco, co už se nedá nikdy vrátit?

Ano, většinu věcí, které v životě člověk vykoná, poněkud nelze navrátit v předešlý stav. Třeba, jestliže se nyní celý omyju, no tak budu omytý, budu čistý od temene hlavy až po palec na noze, a jestliže budu chtít být zase do puntíku, naprosto a přesně, stejně špinavý, jako před tím mytím, budu se muset ušpinit znovu, jinými slovy, ta špína už není, odtekla takto kanálem do pryč a vrátit ji nelze.

Stejně tak, jestliže se nyní rozhodnu sednout do auta a jet s ním na místo A, a sednu do auta a odjedu jím na místo A, tak to palivo, které to auto spotřebovalo, to samé kyslík, opotřebení brzdových destiček etc. etc., nelze vrátit. To palivo je spotřebováno, jeho původcem je palivo fosilní, takže z toho fosilního paliva se bude muset vyrobit nové palivo pro auto. Kyslík je spotřebován, a aby mělo auto zase kyslík na příští cestu na místo A, budou ho muset vyrobit rostliny skrze fotosynthesu. Etc., etc. etc.

Nerozumím proto otázce, je nesmyslná: z každé skutečnosti povstane nějaký následek, který je nevratný. Každý živý organismus páchá skutečnosti, člověk je poněkud živým organismem, eo ipso, i člověk páchá skutečnosti. Jestliže je člověk živým organismem, z čehož povstává nevyhnutelnost páchání skutečností, eo ipso z toho povstává i to, že pácháním skutečností bude člověk páchat následek, který bude absolutně nevratný.

A skutečnost, jak bude jednotlivec ten který konkrétní následek vnímat, totiž, jestli jako více závažný, nebo méně závažný, je dokonale irrelevantní, protože jde o pravdu subjektivní. Objektivně však musí nastat následek, který je nevratný, tak či onak, více či méně.

Upravil/a: quentos

Ono to jaxi jinak ani NEJDE. 😁

Ano, mnohokrát. Naposled před deseti minutami, kdy jsem byl vykonat potřebu, to už opravdu nikdy nevrátím zpět.

No jejej. Chyby se vždycky napravují asi tak 20× déle, než se dělají. Jestli vůbec. Nic se nedá vrátit zpět. Po cestě životem sbíráme zkušenosti, a věci děláme jinak než dřív. Nemá cenu se obviňovat, litovat, lepší je žít dnes.
Matně si vzpomínám na jeden americký film, kde spadlo letadlo, a cestující zahynuli. Byl v něm jeden nevěrný manžel s milenkou. Oba doma predtím řekli svým partnerům, že služebně letí úplně jinam: proto rodina neměla starost, když ve zprávách oznamovali leteckou katastrofu. Potom se ukázalo, že ženě zahynul muž, a v druhém páru žena. Oba pozůstalí se neznali. Truchlili, ale žena se správně rozhodla nevrtat se v nevěře. Budovala si kariéru a žila pro dceru. Zato pozůstalý manžel byl plný zloby, a začal čmuchat v minulosti své ženy, a chtěl ji znát. I když ho to ve dne v noci ničilo.

Ano, už mnohokrát. Oženil jsem se, věřil jsem tomu při posledním převratu že se budeme mít lépe, Věřil jsem že volbami vyjadřuji svou vůli a nejen podporuji předem dohodnutý scénář , stejně tak jsem spoustu let věřil, že s poctivostí nejdál dojdeš. Takových příkladů bych našel hodně. Bohužel, každý si musí své omyly objevit až sám.