Umýte lidem odpouštět i jejich nejhorší skutky?

Napřed se nauč česky, když chceš poučovat.

Odpouštění je lék, který nás očišťuje. Také odpouštím a snažím se na tom pracovat, abych se úplně vyléčil. A co se týká chudých na duchu, tam nepomůže nic. Jak lraví Šalamoun, oni pořád budou jednat stejně, i kdybys zlostí puknul.

Upravil/a: df

Samozřejmě, že umím.
Je to důležité/nezbytné, především pro zachování mého fyzického zdraví.
Někdy i pro „narovnání“ vztahů.
Pocity křivdy jsou zhoubné. Stejně tak pocit viny. Člověk by se měl naučit odpouštět druhým i sobě samému.

Řídím se (myslím) biblickým „Kdo po mně kamínkem, po tom já GRANÁTEM“, jak jinak!
Případně ještě starším zákoníkem pana Chammurapiho „Oko za za obě plus alespoň 2 končetiny“, chápeš? 😉

A vůbec, jestli si myslíš, že kvůli tobě budu prohrabávat významový slovník/internet, abych zjistil CO to je to „odpuštění“ (nemám ve slovníku/slovní zásobě), tak to ANI OMYLEM! 😉 🙂

Jak „zradí“? Já nejsem panovník a nemám vazaly, neočekávám od lidí nějakou loyalitu, proboha.

Jak „pomluví“? Nemám ani mezi známými, ne tak přáteli, lidi typu „ty, slyšel/a jsem, že…, je to pravda? A čemu mám věřit?“ Mé interpersonální vztahy nestojí na tom, co o mně kdo řekne.

Jak „nestoudně urazí“? Nevím, jak by mne kdo mohl urazit, já jsem prakticky neurazitelný, protože mne nezajímá, co si kdo myslí. Respektuju právo každého jedince na to mít názor, i takový, že jsem, ku příkladu, chlupaté struhadlo, křivá míle, nebo co já vím co. Jeho právo je ten názor mít, mé právo je se s ním nebavit a nestýkat. Tak jak by mne mohl urazit?

Jak „ošklivě napadne“? Já nechodím na místa, kde se zdržují zájmové osoby. Dívám se kolem sebe, zvažuju, kudy půjdu, kudy pojedu, kde se budu zdržovat. „Typ“, co mne naposledy „ošklivě napadl“ skončil s dírou v hlavě. Ne velkou, ne nebezpečnou, ale s dírou v hlavě a dnes už je mrtvý. Ne mým přičiněním, ale je mrtvý. Minimálně teleskop a pepřák mám u sebe vždycky, já nežiju v Matrixu, počítám s tím, že mne může někdo „ošklivě napadnout“. Nevím, proč bych se měl na něj zlobit: kdo je křivák, má být chytrý, kdo je hlupák, má být poctivý. Když na to nemá, má hákovat, ne napadat lidi. Já se na něj nebudu zlobit, ono taky nějaký ten stres k životu potřebujeme, dostane, skončí před soudem / přestupkovým orgánem, vyfasuje trest, a tím to většinou končí, protože to bývají typi, že kde není, ani exekutor nebere.

Jak může „ublížit mému milovanému“? Má milovaná je samostatná, dospělá, svéprávná bytost, mající vlastní fysickou i duševní integritu. Já do té integrity zasahuju s informovaným souhlasem, třeba tím, že jí strčím cákátko do veselé dírky, dám jí hubana, nebo tak něco a podobně, nemontuju se jí do života, a už vůbec neřeším to, jak to má třeba v práci, nebo to, jaké lidi si pustí „k tělu“. Stalinská zásada: není člověk – není problém. Nebude si pouštět „typy“ k tělu, „typi“ jí nebudou moct ublížit. Řekne si o radu, o pomoc, poradím, pomůžu, pokud je to v mých silách. Neřekne, nemontuju se lidem do života, nemám majetnické a vlastnické sklony.

"Co je dobré? Vše, co v člověku zvyšuje pocit moci, vůli mít moc a samotnou moc. Co je špatné? Vše, co ze slabosti pochází… Co je hanebnější, než nějaká neřest? Soucit s činy nepodařených a slabých – křesťanství… (Friedrich Nietzsche: Antikrist)

Křesťanství podkopává lidi silnější, pracovitější, zaměřené na budoucnost, a namísto nich vytváří opačný typ člověka – jedince ve stádě, existenci nemocnou a slabou, staví se tedy na stranu slabých a nepodařených.

Křesťanská morálka nemá nic společného se skutečností:

zastřešují se jen, jakési, vymyšlené příčiny („svobodná duše“, „já“, „bůh“, „duch“), vymyšlené následky (hřích, trest, milost). Řeší se imaginární bytosti („bůh“, „duchové“) a vytváří se imaginární věda o světě, v níž chybí jakákoli přirozená představa vrozených příčin, obraz kausality, vedení k zodpovědnosti, k tomu, aby člověk přijal odpovědnost za svůj život a pochopil, že (téměř) všecko je následkem jeho chování, jeho rozhodování.

Arciť je buddhismus rovněž nihilistické náboženství, je pravým protipólem křesťanství! Oproti křesťanství je buddhismus nesrovnatelně realističtější, a navíc, jeho příchod se odehrál po staletí filosofických hnutí, tedy v době, kdy pojem „boha“ byl již zlikvidován. A buddhismus je jediné positivistické náboženství, neboť se striktně drží vně pojmů „dobra“ a „zla“.

Buddhismus nabádá k vyhýbání se černým myšlenkám, pro léčbu deprese doporučuje Buddha život ve volné přírodě, střídmost v jídle, opatrnost s alkoholem, střídmost u afektů, které bouří žluč a rozpalují krev, a jako velmi nápomocné uvádí představy, které navozují pocity klidu, harmonie a dobré nálady; dobrotu a být dobrý buddhismus vnímá jako něco, co zlepšuje zdraví a modlitby, příkazy a zákazy se zcela vylučují.

Oproti tomu, kdo nejvíce těží, alespoň tedy zdánlivě, z křesťanství? Slabí a nemajetní. Křesťanství je náboženství chudých a utlačovaných, ve kterém hledají spásu nejnižší třídy obyvatelstva. Je vhodné k ukrácení dlouhé chvíle, stále udržuje vášnivý affekt vůči jedné, imaginární, mocné bytosti pomocí modliteb. Je to náboženství „introvertů“, vyhýbající se veřejnosti; úkryt a temný prostor – to jsou znaky křesťanství. Typické je nepřátelství až za hrob vůči movitějším občanům, vůči šlechtě. Nenávist vůči smyslům, pudové části člověka, smyslovým radostem a radosti ze života vůbec.

Konec konců, ta naše představa křesťanství vznikla jako účelový konstrukt, pomocí kterého se měl nastolit pořádek v civilisaci (Imperium Romanum), a to tak, že z lidí udělá nemocné a slabé, to je podle křesťanství civilisování národů. Neúnavné pokání, prosby za odpuštění něčeho, co neexistuje, a k někomu, kdo rovněž neexistuje, vyhýbání se radostem jenom proto, protože je nějaká prasečí hlava označila nálepkou „hřích“. V křesťanství je, ze samé podstaty, úplně jedno, je-li něco pravda, a zda je to či ono možné, skutečné a schopné dosažení; důležité je pouze to, nakolik člověk věří, že to pravda je. A protože je pro křesťanství potřebná jen víra, musí se znehodnotit rozum, znalosti a intellektuální směřování. Cesta k pravdě se, jednoduše, stala nejen zbytečnou, ale nebezpečnou, tedy zakázanou, protože pravda člověka osvobodí. Naděje je hodnotnější, než skutečné osobní štěstí. Tři údajné křesťanské ctnosti – víru, naději a lásku, jsou jenom tři křesťanské fígle.

Kněží byli, jsou a budou jenom svatí parasiti, kteří těží z falsifikování dějin a historie, čehož vrcholem je právě Bybel. Ignorantští vůči tradici a historické skutečnosti sestavili mechanismus spásy, založený na hříchu a trestu, na zbožnosti a odměně. Kněží jsou parasité, kteří jsou s to prosperovat pouze na úkor zdravých organisací života, zneužívají imaginární bytosti „bůh“ a božím královstvím nazývají takový stav společnosti, ve kterém kněz určuje hodnotu věcí. Od těch dob jsou životní události uspořádány tak, aby byl kněz při nich nezbytný: narození, svatba, nemoc či smrt, svatý parasit je přítomen všude, aby tyto situace denaturoval – v jeho názvosloví, aby je posvětil.

Jen kněz může „vykoupit“, proto, z psychologického hlediska, se v každé společnosti organisované kněžími stávají nezbytné hříchy, neboť se stávají nástrojem manipulace. Kněz žije z hříchů, potřebuje, aby lidé hřešili. Bůh odpouští tomu, který koná pokání.

Přirozeným pudem každého živého tvora je žít a rozmnožovat se. Cokoli jde proti přirozenosti druhu, je zvrácené, a proto nejzvrácenějším druhem člověka je kněz, poněvadž učí být proti přírodě: kázání cudnosti je veřejná výzva proti přírodě. Každé znevažování sexuálního života, každé jeho pošpinění pojmem „nečistoty“, je opravdový, nikoli imaginární, hřích, hřích proti životu samému.

Naprosto stejným hříchem, hříchem proti životu samému, je vyzývat lidi k pokoře, k snášení, k odpouštění. Ne! Není to přirozené, člověk, jsa ublížen, žádá zadostiučinění a společnost má morální, i existenciální, aby mohla fungovat dál, povinnost mu to zadostiučinění zjednat. V dnešní době se zjednává zadostiučinění penězi a mohli bychom vésti diskurs na thema, je-li zadostiučinění v penězích vždy a za všech okolností opravdu zadostiučiněním, nebo by bylo potřebné i zadostiučině­ní jiné.

Male prohresky odpoustim nebo zustavam nad veci. Ale kdyby nekdo vedome ublizoval me rodine nebo mym pratelum, urcite zakrocim. Ona takova konfrontace kolikrat vyresi spoustu situaci.
Pokud jen odpustim a nic nepodniknu, ten dotycny ve svem chovani bude pokracovavat dal bud u me, nebo u jinych lidi. Tak proc bych mu to mela usnadnovat?? Tim bych jen podporovala zlo!!