Už jste někdy objali strom?

Stromz nejsou len tovar na kupčení, nebo na topení v kamnech, stromy jsou taky přátelé:
Zde vám dávám příběh takého přátelství:
Strom
Tiše zpívá Veliká řeka, dávající vláhu okolním břehům.
V jejím hlubinách se honí rychlé ryby. Na pomalých vlnách se líně nese malý stromek, Vyvalen za bouře na prudkých svazích v dalekých horách, rychlými vodami splul do Velké řeky. V zatáčce na mělčině, kam zvěř chodí pít vodu, stromek končí svou pouť.
Vlny ho vyhodí na břeh, kde zapustí kořeny. Pomalu vyrůstá do mohutného stromu, což v průběhu let, staletí, pozoruje život kolem sebe.
Jednoho krásného zimního dne sledoval křik dětí sánkujúcich se na kopci pod Hradem. Děti šantili, koulovali se, sněhuláka stavěly, spouštěli se dolů svahem, kdo rychleji bude dole. Sem tam pády měli na sníh, ale oprášili se, vzali své dřevěné oře a znova spouštěli se dolů. Třeba využít každý čas, vždyť sníh není celý rok. Zpozorněl, z houfu oddělil se kdosi a řítí se k němu, slyší křik jezdce „Strom uhni! Uhni daleká cesta mě čeká! "Ohlédl se Strom za sebe, na Veliké řece s divokým hukem řítí se Ta s kosou, strhává, ničí vše ze sebou. "Ne,“ zařekl se Strom, „jezdce ti nedám! Má ještě hodně před sebou, dokud šedivou hlavu skloní před tebou“ zapustil pevnějí své kořeny, roztáhl náruč větví, sesypal sníh do měkké peřiny a čekal. „Strom, jdi pryč!“ Ne, pevně stál Strom, sánkaře k sobě přivinul, běloskvoucí peřinou zakryl. Děvče vida divou vodu, tváří se k Stromu přitiskla, děkovala za záchranu. Na památku a přátelství, Strom jí svou značku na čele zanechal.
Od těch dob až dodnes, nad ránem, když kraj pohladí první paprsky příchozího Slunce, během vánku, děvče, dnes již bělohlavé, chodívá sem poslechnout si vyprávění starého boutlavého stromu o lidech, kteří se tu setkávali, žili v jeho stínu, nabrat nového života síl.