Už se vám někdy osvědčilo fyzické násilí jako nejlepší řešení?

Když na mne fyzicky v práci zaútočil kolega, tak co jsem měl dělat jiného, než ho seřezat? Nechat se zbít? V krajních situacích to často bez násilí nejde…

Pohybuji se mezi slušnými lidmi. Nevyhledávám společnost, kde je toto potřeba.

Ano, když narazíš na individuum – hultávata, opilce, agresora, který uráží někoho tobě blízkého nebo i rovnou obtěžuje… JE na místě mu vrazit pořádnou pecku do oblibčeje. Za jedno si to zaslouží, za druhé je to v tomto případě i správné a poučné, navíc se ten druhý většinou ztáhne. Sladké řečičiky, ignorování nebo „útěk“ tady nic nevyřeší. Něco se dá tolerovat nebo překousnout, ale NĚCO už prostě ne; a co je moc, to je moc. Bránit sebe nebo hlavně i své blízké je jistá povinnost (nemluvím jne o fyzickém napadení). Až do moderní doby to navíc byla otázka cti a zadostiučinění.
Policie ani soudy ti tady (zpravidla) nepomohou a nic nevyřeší, protože morálku a mravy nespravují a toto „civilizované“ řešení je k ničemu, zdlouhavé, v rukavičkách, týká se zejména peněz a nesamostatnosti. A hlavně ten druhý nedostane přes hubu… a pointa je, že si to zaslouží.
Pořádný výprask taky některé lidi naučí (i dospělé), včetně přehodnocení jejich život, chování, některých gest, postojů,… byť je to spíše vedlejší efekt a nedá se to brát vyloženě jako zaručená forma „učení, výchovy“.
Ale prostě spráskaný pes – hlavně když se tak i cítí – se nad sebou většinou zamyslí. Případně mu alepsoň spadne hřebínek.

Taky nevidím nezbytně nic až tak špatného na tom, když se chlapi (i kámoši) občas poperou… Po chvíli jsou z nich často zase kámoši.
Navíc daleko víc ocením někoho, kdo dá druhému přes držku, když je to v případech, kdy je to oprávněné/pocho­pitelné. Než když si zaovlá policii, právníky a vše řeší přes druhé jako žalobníček. Jedno je nazýváno omezeným řešením spourů, to druhé civilizovaným. V obou může hrát roli ego. Ale paradoxně větší ego i víc problémů jsou v tom „civilizovaném řešení“ přes soudy atd.
Prostě, když jsi někde v baru nebo jdeš po ulici a někdo začně obtěžovat tvoji přítelkyni/ženu, je za mě naprosto v poho mu jednou uvalit. Bábovky se můžou vymouvat, jak chtějí, ale když někdo sprostě a nechutně/oplzle uráží i tvojí holku nebo se jí snaží i osahávat, pokud ji neumí ubránit vlastními silami (a ještě to řeší přes druhé) = nebo hlavně se o to ani nepokusí a patřičně ihned nezareaguje, je to za mě změkčilá bábovka, která se sotva dá nazvat mužem.
Dát OBČAS pěstí, když je to namístě, není nic omezeného ani pobuřujícího. Spíš chvályhodného.

V jiném případě ještě pohlavky dítěti nebo dostání na zadek. Což není fyzické násilí byť se použije trochu fyzické síly. Uznávám volnější a liberálnější výchovu, tolerantní a se vzájemným pochoepním, ale domluvit se nedá vždy a ani zvýšení hlasu není někdy dostačující. Navíc když už byla překročená jistá mez i drzost, je to odpovídající trest. Pokud už je toho moc nebo dítě začíná být rozmazlené a rebelující, za jisté siutace pohlavek je zde víc než tisíc slov nebo gest. A žádné trauma, komplexy a podobné blbosti si z toho dítě nedonese. To jsou výchovné metody osvědčené časem. Dítě bude ukázněné a vyroste z něj ukázněný člověk. A ví (a zapamatuje si), že TOHLE prostě nesmí. Kde by ani sebelepší promluvy do duše nebo různé psychologické triky byly bez lepšího efektu.

Upravil/a: Disraeli

Ne

Ne. Fyzické násilí nic nevyřeší. Pokud k němu dojde, tak je to maximálně jen potvrzení, že dohoda není možná.

Ne. Můj bývalý spolužák na OA mě minimálně 20krát zmlátil, protože jsem si z něj často dělal legraci, hrál jsem mu na nervy a psal jsem o něm literaturu a stejně moji nezbednost ze mě nevytloukl.

Byl ale na mě celkem hodný. Byl to wrestlingový šampión a moc surově mě nenapadal.

Ne.
Násilí obvykle plodí násilí, odpor, zatvrzelost, pocit křivdy.
Jen zřídka se po „ráně“ (krajním řešení), druhá strana „vzpamatuje“.
Snad jen, pokud se člověk brání fyzickému útoku