V kolika letech začala jednat / odstěhovat se od rodičů / mladá generace v době socialismu?

U chlapcov to väčšinou bývalo až po skončení ZVS (Základnej vojenskej služby), keď sa aj v očiach staršej generácie stali mužmi
Dievča odchádzalo skôr.
Pokiaľ sa vám chce hrabať v štatistikách, alebo počúvať reči starcov, tak sa dozviete aj o takzvaných silných a slabých ročníkov pôrodnosti a mladých rodičoch

Mama hotel se „nepěstoval“.
„Kluk“, tedy muž po vojně, doma u maminky už byla „náramná ostuda“. 😉

Někdy mladá rodina bydlela rok s rodiči než dostali byt.
Ovšem v Praze a velkých městech byl v některých časech
a při silnějších ročnících trochu problém.
Na vesnicích se stavělo o 106. 😉
Pracovních míst s bytem a náborovým příspěvkem (pro některé skupiny,
nedostatek odborníků), byl dostatek. Jen bylo třeba „odlepit se“,
z rodného hnízda.
V 50. letech byla pracovní místa v pohraničí na umístěnky.
Školy vychrlily absolventy…
Někdo tam pobyl „nutný čas“, jiný zůstal (rodiče) na trvalo, nebo několik let.
Svobodáren byl také dostatek.

Po vyučení, po maturitě, VŠ, bylo běžné, že se mladí osamostatnili.
Pracovat museli a práci v oboru měli (vše se plánovalo, aby byl dostatek odborníků).
Někdy byl problém jít mimo obor a dostudovat ho při zaměstnání (mně zaměstnavatel
souhlas nedal, i když to bylo stále v rámci zdravotnictví, chyběla bych a po
odchodu důchodců, by nastal problém 😉.

Kolem dvaceti let.

V době socialismu se mladí neodstěhovávali od rodičů, ale naopak přistěhovávali k rodičům jednoho z manželů. Přes polovinu manželství se uzavíralo z důvodu nechtěného těhotenství. Svobodné matky byly výjimkou. Bylo projevem odpovědnosti se sňatkem počkat až po vojně kluka. Mladí manželé si zpravidla do několika let postavili domek nebo dostali byt.

V době socialismu mladá generace začínala jednat a odstěhovávat se od rodičů většinou mezi 20. a 25. rokem života, které zahrnovalo plánování a zabezpečení vlastního bydlení. Toto se nejčastěji dělo po ukončení studia a získání prvního zaměstnání, ale také se často stěhovali teprve po svatbě, protože manželské páry měly větší šanci na získání bytu.

Tzv. „máma Hotel“, neboli dlouhodobé bydlení s rodiči, nebyl v době socialismu tak výrazný fenomén jako v dnešní době. Systém byl nastaven tak, že po ukončení studia a při zahájení zaměstnání na plný úvazek se očekávalo, že mladí lidé opustí domov rodičů a začnou samostatný život.

I přesto, pokud bychom hledali průměrnou dobu pobytu u rodičů včetně doby studií, mohli bychom odhadovat zhruba 20–25 let. Je však třeba zdůraznit, že tento věk závisel na mnoha faktorech, včetně dostupnosti bydlení, finanční situace, zaměstnání a osobních okolností. Také existovala skupina lidí, kteří zůstali bydlet s rodiči i po svatbě, často z důvodu nedostatku bytového fondu, a to především v 70. a 80. letech.