Věkem narůstající nervozita před společností

ničeho se neboj, já když sem ještě chodil do školy na střední tak sem to měl úplně stejně jako ty, byl jsem nervózní při každém výstupu před lidmi a oslovit někoho mi dělalo obrovský problém, ale postupem času a s pár lety navíc to všechno opadlo. naopak ted je mi přes dvacet a v práci prezentuji lidem i firmám obch. produkty a nervozita je pryč :)
pokud by si vyloženě chtěla nápad tak mě jednou psycholog poradil at jdu na ulici a ptám se lidí kolik je hodin, zní to šíleně ale potom co sem oslovil třetího člověka tak ke čtvrtému sem šel sebevědomě bez nervozity.
Takže buď opravdu v klidu, časem se to určitě zmírní ;)

Nezažila jsi nějaký trapas? Něco nepovedeného před lidmi? Občas je to spouštěč, který způsobí, že se pak tréma s člověkem „táhne“. S věkem nervozity přibývá, protože máš víc zkušeností a víc se srovnáváš s ostatními. A mladí lidé o sobě mají velmi kritické mínění (ačkoli si ti starší obvykle myslí, že mají frňáky do oblak a myslí si o sobě kdoví co).
Také se začíná kastovat. Rozdělují se skupinky, vzniká hierarchie, dneska už nemůžeš jen tak křísnout kámoše lopatkou po hlavě, když ti pohaní špatný výtvor z písku. Někdo zkrátka trpí nervozitou hodně, jiný je rozený bavič, exhibicionista, který naopak publikum potřebuje.
Nedělej všechno sama. Zkus se spojit s kámoškou, jakmile budete dvě, bude to spíš sranda a z trapasu bude hned vtipná historka. Také by ses neměla věcí bát, ale těšit se na ně. Tak třeba to video. Jestli se na to necitíš tak to buď nedělej, nebo se s někým spoj. Vždyť je to super práce. Máš kolem sebe samé své známé, ne cizí lidi, o to lépe. Nikdo od tebe neočekává výkon Honzy Svěráka, ale snaha se cení a úspěch potěší obě strany ne?
Nezapomeň, že s tebou také hodně cvičí hormony, tak to sveď na ně – řekni si to klidně nahlas – a nenech se jimi racionálně ovládat. Čím víc poznáš lidí a budeš k nim vnímavá, tím lépe se ti s nimi (a před nimi bude pracovat). Mysli si,
že ti fandí a že tě mají rádi. Usmívej se, buď milá a vstřícná. Jestli tě něco baví, umíš to a znáš – tak to ukaž. Jakmile budeš cítit, že jsi oblíbená a lidé ti to budou říkat (mám za to, že tě nikdo moc nechválí, co?), půjde ti všechno líp. Držím ti palce.:-)
Btw – Ta rada s WC mě rozesmála (myslím to v dobrém:-). Ano, říká se to. A hlavně o nahotě. Nedávno jsem měla jednoho pacienta, který přišel také s trémou a s tím, že mu někdo poradil, aby si představoval lidi nahé. Jenže on byl extrémně empatický a hodný člověk a tak stejně nahatého – aby v tom nebyli ti chudáci sami – viděl i sám sebe. A měl trému ještě větší! Plus mindrák ze vzhledu (velikosti…) Odstraňovali jsme pak i bludy a utkvělé představy a hlavně „mýtili“ despotickou matku, ale to už sem nepatří…:-)

Prášky neber, do jistého věku nervozita roste (pubertální nejistota, kdy si člověk myslí, že každý kouká jen na něho a hodnotí každý jeho krok a vnímá každou chybu jako důvod k posměchu – nen í to tak :) – každý vnímá především sám sebe :) – pan ředitel hlídá přehazovačku, paní profesorka oko na punčoše, sebevědomý kamarád nalakované číro a místní krasavice dokonalost chůze – svojí :) ) a pak začne klesat, bych si myslela. Trémou trpí každý a jistá míra nervozity patří k dobrému výkonu. Klid.

Nervozita, neistota je prirodzený jav pred verejným vystúpením. Mávajú to herci, rečníci, učitelia. Väčšinou sa to stáva pred prvým verejným prejavom, ale niektorých to drží celý život. Ale, prirodzene bez toho ´ale´ by nemohli verejne vystupovať.
Herec
V momente prvých slov, či tesne pred tým, si vnútorne povie „idem“ a ponorí sa do prejavu, vnútra predstavovanej postavy, vlastne nie, veď ja som tá postava, je to môj príbeh, ktorý prežívam a rozprávam priateľkám…
Rečník
sa pohľadom zameria na konkrétneho človeka a hovorí to jemu, nevidí ten dav ľudí (akúsi jednoliatu masu) v ktorej občas vyzrú tváre, na ktoré sem tam uprie pohľad, všetci majú potom pocit, že hovorí práve s nimi…
Učiteľ
pred prvou hodinou svojho učiteľského života, triaška, bolesti brucha, pot stekajúci desivo až na kríže,… do toho oči detí testujúce zjav, pohyby s otázkou ako budeš učiť, skúšať, si človek, alebo … Posledné mlčanlivé prehltnutie, idem, pozriem von oknom a všetko začne – hodina začala…
Žiadne povzbudzujúce lieky, žiadny doping, žiadne umeliny…
zdravé sebavedomie, s hlavou hrdo vztýčenou až drzá odvaha prejavu, dialógu s imaginárnou postavou, …vy, učitelia za maturitným stolom, čo vy viete o tejto básni, hľa, takto to má znieť, o tomto to je,…Oj (vy učitelia) mor ho (ano, vás) detvo môjho (žiackeho) rodu, kto kradmou rukou (veru, čo si to dovoľujete) siahol na našu slobodu…ták, toto je môj pohľad na váš problém, takto to je a basta…

K odpovědím, které ti jistě pomohou k řešení tvého problému, přidám já ještě možná na první pohled drsnou poznámku. K posílení sebevědomí ti jistě nepřispívá ani poměrně vysoká neznalost pravopisu. Na to, že jsi středoškolačka, je to dost hrozné. Přečti si po sobě, cos nám tady napsala a jak! Je to určitě jedna z věcí, které zvládneš zlepšit sama a na škodu ti to rozhodně nebude.

Klidně se na to vykašli,každý na to není,aby mluvil před davem lidí!Já bych z toho byla nervózní taky a to jsem nejmíň o generaci starší než ty!Představ si každýho,jak sedí na WC a nervozita opadne,třeba jsou nervózní víc než ty!