Chtěli byste ještě dnes obnovit monarchii?

petrph, není to jen o tradicích. Panovník v konstituční monarchii je nestranický, „apolitický“, sjednocující, stále má nějaké pravomoce; jeho role je hlavně reprezentativní a ceremoniální (pořád důležitá funkce a pořád lepší a něco víc, než prezident v parlamentní republice), s větší autoritou a s majestátem. Pavnovík, jeho význam/symbol atd., je stále opora, není odpovědný – protože nevládne ani se „toho“ aktivně neúčastní – takže jej nelze vinit atd. Vlády a povolaní lidí/instituce konají v jeho jménu, z jeho formálním pověřením. On akorát dohlíží a je takovou „záštitou“ pro ostatní. Ale pokud selžou,vinní jsou oni a vymění je.
Stále platí, že je to stabilnější, morálnější, jednotnější atd atd., než republiky. Hlava státu zde vykonává to, co má halva státu vykonávat: a lépe, než v republikách, opět stále platí, že je na to od mala vychováván, jde o dlouhé roky příprav, o vzor (od předchůdce/rodiče), nejlepší výchovu, postupné osvojování si příslušných náležitostí (znalsotí, schopností, dovedností, charakteru,..). Zkrátka o kompetence, připravenost, kontinuitu. A to vše platí i navzdory tradicím.

Není hlava státu jako hlava státu. Být hlavou státu v monarchii, je určitě něco víc, než být hlavou státu v republice – prestižnější, důstojnější, s majestátem, s připraveností a nemůže tento post vykonávat kdekdo (to je reálně výhoda, ne negativum). Zároveň ale platí, že mít za hlavu státu monarchu je určitě lepší, než mít za hlavu státu prezidenta (platí výše uvedené: prestiž, majestát, připravenost,… a protože je to hlava státu a je to hodně symbolické, tak monarchie má v tomto samozřejmě větší důraz, větší symbolickou – případně i duchovní – roli). Je to osbonější, dlouhodobé, panovník to má na starost po celý život, do konce život, půjde mu o budoucnost, nejen o funkční obodbí…
Prezident (i premiér, kancléř atd), to vždy bude jen politik – byrokrat. Panovník je NĚCO VÍC.Není to vlastně ani politk (dokonce ani v absolutní monarchii, kde pavnovník skutečně vládne).

Pro monarchu je to život, je to jeho smysl,… pro prezidenta je to hlavně obyčejná práce.

S tou nestrnickostí atd. s tím je samozřejmě spjato to, že nikomu nenadržuje, že musí respektovat zákony, že se nevyjadřuje v otázkách politikcých, že neovlivňuje (ani nesmí) a podobně.
Prezidenti i v parl. republikách jsou vždycky straníci a mají vždy menší hodnotu i význam/symboliku, než panovník…
Tradice jsou taky důležité, ale ke všemu co jsem uvedl, s tím tradice nesouvisí s jde to mimo ně. Těch výhod monarchie a panovníka (v konsituční i absolutní) je nepřeberně.

Pepa25,

1. Monarchie rozhodně není JEN o tradici/tra­dicích… za ni ji považují akorát její odpůrci (jako takovou její kotvu, jediný důvod, proč „ještě pořád“ existuje v „21 století“) nebo akceptanti monarchie a hlavně ve spojitosti s VB (dnes nejznámější monarchie na světě, „bohužel“). Význam, pricnip, role/funkce, to je úplně někde jinde. Monarchie sice stojí nebo může stát na hodnotách a tradicích, ale taky ne, a nemusí na nich lpět nebo neměnně, fanaticky setrvávat.
Restaurace španělské monarchie: návrat k tradicím, zároveň i změny a ano – i nové tradice a zvyklosti, které přišly s Juanem Carlosem, ale i změny za Filipa VI. ;)
„Přerušení“ taky neznamená konec nebo nenávratný zánik, jedno na jak dlouho: restaurace Stuartovců.

2. Vrácení se k přerušeným, opomíjeným, zanedbávaným tradicím, případně i některým zaniklým. Obnova tradic neznamená nové nebo „umělé“ tradice, ale prostě jen návrat.

3. Život je změna, společnost podléhá změnám, včetně kultury, jazyka, tradic. Co vznikne teď, může být za sto let (nebo i dřív) tradicí. Teď to samozřejmě nebude tradicí, pokud je to nějaká novinka, která právě vznikla, ale je to nový způsob/mrav, ze kterého se během času (i třeba kratšího) stane zvyklost, tradice.
Pro Česko jsou tradiční hodnoty mj. křesťanství. Za sv. Václava (kolem jeho panování) byly místními tradicemi pohanské obyčeje spojené s polyteistickým nábožerenstvím a rituály. Po sv. Václavovi už bylo brzy Česko ryze křesťanské a chvíli na to už to bylo tradiční… a to byla přitom docela radikální obměna tradic. Česko v současnotsti nemá moc změněné tradice (rozdíl mezi Českem za R-U a první republiky taky nebyl bůhvíjak velký, kulturně snad vůbec), navazuje na ně – akorát jsou opomíjeny a postupně upadají.

Každopádně ve spojitosti s monarchií vnímám tradice jako jen jednu a ani ne až tak podsatnou část.
Tradice jsou dobré… někdy ale můžou být i na obtíž, být zastaralé, nepřizpůsobivé, přespříliš (škodlivě) konzervativní.
Tradice se taky vyvíjejí, některé mají tisíc let, jiné pár (mnoho) století, další míň století a jiné vznikly třeba nedávno – vývojem společnosti a změnami v ní. Taky plno britských tradic v „tradiční“ monarchii je poměrně nových a i ty staré byly v mnohém hodně obměněny (ve spojitosti s monarchií i mimo ni). Anglie a spol prošly řadou změn a procesů, které ji změnily, včetně jejího uspořádání, náboženství, funkce, ústavy a to i za řadu desetiletí a ze všech se staly tradice (i několikrát změněné tradice).

Disraeli: „Za sv. Václava (kolem jeho panování) byly místními tradicemi pohanské obyčeje spojené s polyteistickým nábožerenstvím a rituály. Po sv. Václavovi už bylo brzy Česko ryze křesťanské a chvíli na to už to bylo tradiční.“

Až tak jednoduché to nebylo.

Středověká státní moc stála na legitimitě boží vůle, jinými slovy, papež, jako nejvyšší lenní pán, korunoval voleného krále Svaté říše římské na císaře Svaté říše římské, a tím na něj delegoval nejvyšší světskou pravomoc. Císař a král Svaté říše římské poté delegoval část své moci na jednotlivé zeměpány – moravského markraběte, českého knížete etc., a ti, následně, zase na své vazaly (vyšší šlechtu), a ta buďto vykonávala patrimoniální správu sama (nikoli nezbytně in personam, ale v rámci alloidního panství), nebo svou pravomoc dále delegovala jednoduše tím, že panství pronajala (manské panství), zpravidla za úplatu.

Ve chvíli, kdy by se tato (umělá, ale jinak přirozená) posloupnost nějakým způsobem narušila, znamenalo by to rozvrat středověké společnosti, protože poddaný by nebyl povinován poslušností lennímu pánu, a ten svému vyššímu lennímu pánu, a ten zase vyššímu, a ten nejvyšší papeži.

Proto se christianisovalo politicky: jestliže přijal zeměpán křesťanství (a si mohl vybrat: buďto přijme, nebo nebude zeměpán), tak jeho vazalové museli rovněž přijmout křesťanství (a, opět, mohli si vybrat: buďto přijmou křesťanství, nebo nebudou mít léno) a s poddanými se vůbec nikdo nebavil.

Šlo o formální akt, proto je otázkou, co se dělo v soukromí, nicméně i jen z ethnografie můžeme vcelku snadno vypozorovat, že lidový lithurgický rok je silně protkán paganskými tradicemi.

My příliš běžný život středověkého prostého člověka neznáme; neznáme ho exaktně ani co do materiální stránky, ne tak stránky ethnografické. Nicméně něco známe:

• celý středověk je protkán anticírkevními a antiklerikálními rebeliemi, ať už jsou to Albigenští, husité, no a nebo potom to, co vyústilo ve vznik Lutherských, Kalvinských a Zwingliho církví,
• všelidové zvyky kolem lithurgického roku nemají s lithurgickým rokem téměř nic společného: pomlázka, řehtačky, stromeček, lití olova (= věštění budoucnosti), zdobení stromů (keltská tradice), Morana etc. etc. etc. Tyto všelidové zvyky byly, více či méně, zachovány „od pradávna“ a součástí lithurgického roku se staly až někdy ve vrcholném baroku.

Před tím se o poddané příliš nikdo nestaral: byla kolonisace, darebáci museli vyjít s tím, co jim dal les a řeka a nejlépe přežít, než se jim alespoň něco urodí. Proto měli různé výsady, úlevy od robotních povinností, nemuseli platit daně (krom desátku) atp. Farnosti byly veliké, kostelů málo a nebylo neobvyklé, že farář, s kaplanem / kaplany, nebyly-li velké svátky, odsloužil ve vesnici 1–2 mše v měsíci.

Vznik malých farností, zhruba tak, jak je máme dnes, je otázkou reforem Josefa II., a až od té chvíle se začal o poddané, po duchovní stránce, někdo pořádně starat!

Vůbec první „péče“ o katechesi (veskrze negramotných) nevolníků se ujímá až Tovaryšstvo Ježíšovo, a to na sklonku 17. století. Vychází i, do té doby nevídaná, spousta literatury, která zjevně cílí na sprostý (negramotný) lid:

• Pokladnice Duchownj, To gest: Prawých a Spasytedlných Pokladůw Schránka, Kteřj Člowěka Křestianského sami, práwě, spasytedlně a wěčně obohatiti mohau, Totiž Gednánj o některých swatých ctnostech, gegich wlastnostech vžitcých, a platnostech. Wssem Duchownjho zbožj a Bohatstwj snážně wyhledáwagjcým welmi potřebné, prospěssná a vžitečná. Složené w České Řeči od Dwogi cti hodného Kněze Pátera Sstiastného Kadlinského, z Towaryšstwa Pána Gežjsse. Wytisstěná w Praze : W Ympressý Karolo- Ferdynandské, w Kollegi Towaryšstwa Gežjssowa v Swatého Klymenta, 1698,
• Dobrý den s Modlitbau začatý, s Modlitbau prowedený, a s Modlitbau dokonaný. Aneb: Nábožné Modlitby na kazdý čas přes celý den spořádané, pro wětssý pohodlj osob giž sesslého věku, a mdleyssýho zraku, S wětssými Literami postawené. W Praze : V Impressý Universitatis Carolo Ferdinandae w Kollegi Towarysstwa Gežjssového v Swatého Klimenta, 1741.

Prostě a jednoduše, Tovaryšstvo Ježíšovo vydává kompletní kancionály a modlitební knihy, ze jejichž překladů modliteb do češtiny je patrné, že cílí na to, aby se jim vyučil sprostý lid. Dá se říci, že vzniká Mariánský kult, a také poutní tradice.

Po Verneuerte Landesordnung, ustanovení tuhého člověčenství a prosazování doktríny quius regio, eius religio, se stalo katholické náboženství součástí života každého člověka, třeba i jen jako povinnost – tak, jako platil daně, šel v neděli do kostela. Že tím lid obecně příliš nežil dokládá i to, že se svaté přijímání rozdávalo až po mši: jinak by po něm věřící utekli!

A do baroku můžeme zařadit úplné propojení lidových tradic s církevním rokem (až např. na stromeček, nebo kapra). Tedy, až někdy od polovice 18. století můžeme konstatovat, že křesťanství je u nás tradicí. 🙂

Pepa má, svým způsobem, pravdu: monarchie stojí na legitimitě boží pravdy. Netvrdím, že musí být nutně křesťanská, nemusí, dokonce může stát i na jiné legitimitě, ovšem prosté restitutio ad integrum by legitimitu nemělo. Už ani v Polsku neplatí, že Polak i katolik to jedno. V Čechách vůbec ne, Čechy jsou silně sekulární a církev v pozadí. My jsme, alespoň podle sčítání, nejkatholistič­tější, a obecně nejkřesťanštějším, regionem v rámci ČR. Ano, kulturně, tradicí: ti lidé jdou v neděli do kostela, někteří. Jiní jdou do kostela na Vánoce, jiní na Velikonoce, jiní na Vánoce a Velikonoce, nechávají křtít děti, někteří z nich je „dokopou“ i k prvnímu svatému přijímání. Ano, protože to je zvyk, protože byli takto naučení, a protože se do toho kostela, prostě a jednoduše, jde, jako se jde v pátek do práce, a v sobotu se uklízí byt. Ale o nějakém morálním přesahu nemůže být řeči, jsou absolutně katecheticky nepolíbení.

Na tomto nic nepostavíš, nic nerestituuješ, nic nevybuduješ. Musela by se najít onačejší cesta. 🙂

VŠECHNO má někde svůj původ, včetně tradic, monarchií, dynastií, národů, jazyků, svátků, všelijakých zvyklostí, mravů, kultury – i pohostinství/jí­dla (to se může docela hodně měnit).

Ať už je někdo monarchista nebo republikán, je to celkem jedno. (Popularita by navíc neměla mít vliv na uspořádání, neměla by určovat systém, funkci, organizaci státu ani vládu..) Oba klidně můžou být idioti a jejich motivy můžou být velmi hloupé, primitivní. Člověk klidně může zastávat i něco dobrého, ale mít omezené, nelogické důvody. Můžou je řídit předsudky, idealizace, velká subjektivita, některé konkrétní zkušenosti nebo seznámení se s něčím (co s tou věcí, kterou zastávají ani nemusí přímo souviset), či prvotní názor a jeho získání – na základě různých vlivů.