Chtěli byste se dožít 120 let?

Pokud bych byl relativně zdravý, tak ano. Medicína za těch pár desítek let pokročí hodně kupředu. Ovšem pokud bych měl být třeba dementní, paralyzovaný a obecně závislý na druhých, tak bych radši umřel.

Jak to máš ty?

Jenom? :P

Není důležitá délka života, ale ani třeba jak člověk zemře/l. Důležité je, jak žil. Na ničem jiném až tolik nesejde. Kvantita zde nenahradí kvalitu. Mnozí nežijí vůbec, byť zemřou jako staří. Lpět na životě taky není zdravé (jako fanaticky, připoutaně, apod).

Takový věk by byl jistě dobrý k dožití, ovšem zálželo by na okolnostech. Pokud by už od 70 nebo 80 let měl dotyčný rozsáhlé revma, bolesti, plno vážných zdravotních problémů a fyzicky by moc žít nemohl, nebylo by těch 40 – 50 let života navíc moc dobrých (třeba převážně upoutaných na lůžko – k čemu by pak bylo dožít se takového věku? Jako vyschlá schrnánka bez života, bez pohybu).

Údajně je v lidských možnostech (i bez technologií) dožít se až 500 let. Nemluvě o thaumaturgii a osvícených bytostech (pro které hmota moc neznamená a mohou se projevovat různě a dělat prakticky cokoli).

Reinkarnace je ze všech teorií nejpravděpodobnější (nemluvě o svědectvích a důkazech), což ovšem NENÍ utěšující. Naopak bych řekl, že teorie, že vše končí po smrti, je příjemně jednoduchá a trochu snad uklidňující. Jenže tak to nebude. Jen si vem, žes prožil (a prožiješ) nespočet životů… a to pořád dokola, bez konce, pořád totéž (utrpení, starosti a koloběh života a karmické dluhy). Proto taky náboženství a filozofie nabízejí možnosti, jak z toho koloběhu ven – protože to je cíl (zahrnující mj. osvícení/probuzení a vymanění se z koloběhu znovuzrození – protože to je svým způsobem omezené a zneklidňující. Navíc i trochu „peklo“).

I tak je vše součástí jednoho celku, Jednoty a pocit izolovanosti a vlastního já, jsou jen iluze (nejsi od celku izolovaný a ani ses neobjevil z ničeho). Stejně jako narození a smrt. Doopravdy ses nenarodil (v den tvého narození nebo rovnou početí) ani nezemřeš. Jen se zformovala tato forma, kterou budeš po vymezený čas obývat (jakobys předtím neobýval jiné formy a jako nebudeš i pak… neplatí to jen duchovně nebo vědomě – z hlediska mysli, ale i fyzicky – a to jak hmotně, tak energeticky… nic nevzniká ani nezaniká, jen se mění).

Upravil/a: Disraeli

Ano, ale pokud bych byla nemocná a nemohla se hýbat tak Ne.

Upravil/a: Annaréta

Dĺžka ľudského života nie je len v závislosti na zdravotnom stave, ale aj od spôsobu života a vlastného myslenia.
Myslenie a jeho vzťah k životu (nielen svojho, ale aj iných) má veľký vplyv na život.
Pýtate sa na dlhovekosť pre „zdravé lidi narozené po roce 2000 díky vědecko-technickému pokroku“. Tu je zrada v spôsobe života práve tejto generácie, ktorá akosi zabúda na prirodzený zdravý pohyb a prirodzenú (nie elektronickú) komunikáciu s ľuďmi. Je veľký rozdiel medzi prirodzeným životom a spoločnosťou naučeným spôsobom života. Ale dlhovekosť spočíva nielen v „nabúchanom fyzične“, ale aj v samotnom myslení a rozvíjaní života…
Napríklad ja som sa dostala do štádia myslenia, že som prestala počítať svoje prežité roky. Cez spomienky nielen na svoj relatívne krátky život, ale aj dávnu minulosť predkov, myslím na budúcnosť. Jednoducho povedané, určila som si jednotlivé kapitoly života, ktoré ešte musím prekonať a tak nemám čas starnúť

Jaký pokrok? Třeba je CHTÍT! A voalá…

Otazka je, v jake by takovy clovek byl kondici, jak by to bylo s jeho zdravim, vykonem atd. Z vedeckeho hlediska k tomu ma clovek za urcitych podminek predpoklady.
ALE: do kolika let by takovy clovek chodil do prace? Pokud by nebyl prace schopny, kdo by ho zivil? Deti? Vnoucata? Pravnoucata? Kde by zil a kdo by se o nej staral?
Vzdyt uz ted mame problem se starnutim obyvatelstva.
Ona ta priroda vi, co dela!!

Jdi se bodnout magore.