Co děláte když vás někdo ignoruje?

Kdyz ja udelam chybu , omluvim se . Ale jen jednou !!
Pro me ma zaroven take obrovskou hodnotu , kdyz se clovek dokaze omluvit me .
A staci me to take jednou. 🙂

• iv-

Doplňuji:
A kdyz nekdo jen ignoruje , tak take ignoruji. Ale i tak je to pro me " drsne " slovo. 🙂
Beru to tak, ze nekomu jsem neprijemna , nesympaticka ja a nekdo zase me. Ale nezlobim se na nikoho. Je to tak nejak v nas.. ani ja nemuzu mit rada " cely svet ". Dulezite je se nepomlouvat , neublizovat si . Staci se jen druheho zkratka nevsimat. -iv-

Upravil/a: anonym

Omluvil bych se jednou, a potom ji ignoroval taky.

Záleží na tom,cos jí provedla!Pokud to není nic životně důležitého,tak by měla jedna omluva stačit.
Ale podle sebe vím,že když mi někdo lže nebo mě vyloženě v něčem podrazí,tak k takovému člověku,byť by to byla i nejlepší kamarádka,už nemám přirozeně důvěru.Musela bych si to dlouho přebírat v hlavě a nějak se s tím smiřovat,ale už by to naše kamarádství nikdy nebylo jako dřív!

Jedna moje,no kamarádka,se uráží sama od sebe a ani jí nikdo nemusí nic udělat.V takovém případě ona ignoruje okolí,koulí očima,vzdychá a všelijak na sebe upozorňuje,zejména tehdy,když se její okolí tváří jakoby se nic nestalo a baví se mezi sebou,ale kdyby na ni někdo promluvil a nebo se jí na něco zeptal,tak odpoví jednoslabičně nebo na půl huby.
My z toho samozřejmě máme srandu,protože důvody pro to,aby ona byla uražená a naštvaná jsou malichernosti.

Ale k tvojí otázce-pokud ses omluvila,a ona na to nereaguje,tak to tak nech,však ona zase přijde.Ale stejně bych si pak dávala pozor,normálním lidem jedna omluva stačí.

Podle mě jedna omluva stačí.

pokud nepřijme omluvu, tak to asi není nejlepší kámoška ne?

Mně se tohle už párkrát stalo, že sem se třeba vrátil po nemoci do práce, a teď najednou koukám že mě, před týdnem ještě moje kamarádka, najednou ignoruje, jako kdybych snad něco proved.

Udělal jsem přesně to co říká Drap, akorát že jsem neignoroval přímo ji, ale to její ignorování mě. Normálně jsem se s ní bavil jako obvykle a předstíral jsem že mi odpovídá :) . Nebo šla na oběd, já si sednul naproti ní a začal sem jí vyprávět co jsem dneska v práci zažil, ačkoliv ona pracovala hned vedle mě :), takže celej její den si musela prožít (bez řečí) ještě jednou. Pak jsme šli z voběda já zase něco mlel a občas jsem se odmlčel (aby mohla reagovat) a po chvíli absolutního ticha jí povídám: „neříkej! to se vážně stalo? tomu nevěřím“. :) Nebo sem se třeba začal teatrálně smát na celý kolo, jako kdyby řekla něco extrémě vtipnýho. No a takhlenc to pokračovalo i další dny, ale většinou to zas tak dlouho netrvalo. Ony ty moje hovadiny, to málokdo vydrží se na mě zlobit, zvlášť když lidi kolem po nás pořád koukaj a nechápou co se to děje… :)