Co je horší a proč?

stále vzpomínám..
třeba ještě přijde..

Já myslím, že horší je první možnost – člověk tím pádem žije zbytečný život "bez naplnění "
Pak-li že tu lásku ztratí -je to smutné ,ale vzpomínky mu nikdo nevezme .
Jen můj názor.

Na tuto téměř filozofickou otázku nelze jednoznačně odpovědět už jen z toho důvodu, že pojem pravá láska se nedá přesně definovat. Každý si tu svoji „pravou lásku“ může představovot jinak.
Všeobecně bych tedy jen řekl, že záleží na povaze člověka. Flegmatik prožívá obě možnosti jinak než melancholik ap..

Myslím,že je horší první možnost,žít celý život v nevědomosti a nikdy ji nepoznat,to by člověka mrzelo,že je o něco takového ochuzen.Ztratit ji je hrozné,ale všechno časem přebolí,zůstanou krásné vzpomínky a téměř vše je nahraditelné!

Za horší považuji „pravou lásku“ poznat a zase ztratit. Ten, kdo nic takového nepoznal, neví o co by přišel a nemá tedy důvod trpět. Otázka ovšem je, co je to ta pravá láska, protože většinou nejvíc milujeme to, co ztrácíme ( ztratili jsme ):-)

Damiano, otázka je to filozofická a vyžaduje filozofickou odpověď. To znamená, že si stejně nakonec budeš muset odpověď najít sama.
Je pro slepce neštěstím, že nevidí? Pokud nevidí od narození, tak ani neví, o co je jeho život ochuzen. Stejné je to s člověkem, který nepoznal „pravou lásku“. Cítím se skeptiky, kteří se tu ptají: Co to je „pravá láska?“ Kdo může tvrdit, že ta jeho láska je „ta pravá“? Přece i v tomto směru naše vnímání a naše postoje souvisí s tím, co jsme poznali nebo prožili my sami. Nelze ale takové hodnocení nebo stav zevšeobecňovat.
Pravou lásku poznat a ztratit? A opět narážím na filozofický postoj: milovaná bytost je člověk, kterého nikdy nemohu vlastnit. Proto jej nemohu ani ztratit.
Pravá láska je v srdci. Mohu milovat léta člověka, který z mého života odešel. Stejně tak jako nemusím milovat nikoho z lidí, kteří v mém životě jsou. Kde je míra toho, co je a co není „to pravé“?
Žiji svůj život naplno. Pokud s někým chci být, tak proto, že je mi s ním dobře a jsem přesvědčená, že jemu je také dobře se mnou. Nemohu být s člověkem, kterého plně nemiluji a zrovna tak ani s člověkem, o jehož citech mám důvod pochybovat.
Rozlišuji lásku k partnerovi a lásku k dětem a vnučkám. U potomstva nemám důvod pochybovat o pravosti citů a u partnerů jsem to nikdy nedělala. Láska buď je, nebo není. Pokud je, proč zkoumat míru její ryzosti. Opuncovat se přece nedá.

Já svou pravou lásku stále ještě hledám, a to je v mých letech hodně, hodně smutné, šance se snižují, je to pro mě určitě smutnější, než mít aspoň nějaké hezké vzpomínky na fajn chlapa

Podle mě to vyjde na stejno. Ale zarazil mě od hanulka11. Co to je za blbost? Existuje kupa věcí, které mohou život naplnit a nějaká láska to fakt být nemusí.

Co je pravá láska?

Pravá láska se ztratit nedá, jen její objekt může fyzicky nebýt přítomen. Bez poznání její míry, netušíme jak vlastně vypadá, tak nás to až tak netrápí. U velké lásky, silného vztahu, je vše silnější, radost, štěstí, ale i bolest a stesk.

To záleží na každé osobnosti. Já ji našel, ale je jí málo. Prostě a jednoduše – kvalitní jitrničky umí jen málokdo.