Co mají dělat lidi, co nemají rezervy, příjdou o práci a neví co zaplatit dřív (nájem, jídlo, svoje dluhy)?

Butani má samozřejmě pravdu, ale je potřeba si uvědomit, že ne každý je v tom srabu proto, že by si žil nad poměry, utrácel za kraviny a nemyslel na zadní kolečka!!

Asi to sem nepatří, ale tohle je moje story: do mých 16 jsem vyrůstala v úplně normální průměrné rodině. Nebyli jsme pracháči, ale vyjít se s penězma dalo. Oba rodiče pracovali, já s bráchou byla na škole. V 16 mi umřel taťka, mamka se z toho sesypala, musela z práce odejít a 2 roky byla na antidepresivech. Já tak tak zvládala školu, na brigády čas nebyl – a bráchovi bylo teprve 12. Úspory nebyly žádný, zato nutných výdajů až příliš – a nikdo člověku nepomohl. Půjčka v bance byla jediným řešením – a už jsme v tom jeli. Jedna půjčka se lepila druhou, cesta do pekla se nám krásně otevírala.
Po 2 letech se chtěla mamka vrátit do práce, 3 roky žádnou nemohla najít!!!! Má zdravotní problémy, jenom výuční list. Práce neexistovala, rekvallifikační kurz jí pracák nebyl ochotný dotovat a ona sama na něj peníze neměla. Kdyby jí pak jeden flek jako zázrakem nedohodil známý, dost možná nepracuje dodneška, protože situace s prací je tu dost ubohá.

Co jsme dělali špatně, že jsme tehdy tak blbě dopadli?! A jak jsme to měli udělat jinak?! Chyba asi byla, že jsme neměli žádný úspory, jasně – jenže spořit nebylo z čeho. Taťka i mamka byli dělníci – co vydělali, nám stačilo akorát na důstojný přežití, ale to je tak asi všechno. Byli jsme pětičlenná rodina, byt dvoupokojáč. V životě jsme nebyli na zahraniční dovolené, oblečení nakupovali párkrát do roka, až když to bylo akutně potřeba, nechodili jsme za kulturou… Fakt nevím, co jsme si ještě měli odepřít.

Když bylo nejhůř a hodila se každá koruna, rozprodávala jsem svoje cédéčka, knížky,..prostě všechen „nadstandard“, který jsem k životu nutně nepotřebovala. I tohle nám zřejmě pomohlo ty nejtěžší roky přežít – a to je má rada všem lidem, co jsou na tom podobně. Nevyřeší to sice vaše problémy, ale pomůže vám to přežít a získat víc času postavit se zas na vlastní nohy. Furt je lepší přijít o dvd přehrávač nebo o počítač, než o střechu nad hlavou.
Tak jako tak – odlepení se ode dna vyžaduje spoustu obětí, sebezapření, dřiny na sobě samým – a taky kus štěstí: prostě mít známosti a být ve správným čase na správným místě.

Základem je si v těch lepších časech ty rezervy vytvářet.
A když už se stane, že zůstanete bez práce i bez prostředků, snažte se co nejrychleji se ode dna odrazit. Jak?

1. Stáhněte všechny zbytečné náklady.
2. Usilovně shánějte práci a klidně vezměte dočasně práci, která Vám možná připadá podřadná, ale pomůže Vám se udržet nad vodou. Pomocná práce v kuchyních, teď v létě sezónní práce, prodej zmrzliny, sekání trávy… Cokoli. Můžete se poptat po sousedech, zda nepotřebují pomoct se sekáním zahrady, naštípat dřevo nebo třeba vyžehlit prádlo. Leckdo ze sousedství Vám práci dá, když přijdete slušně požádat. Nestyďte se, jednou se může dostat do problémů i on a pomůžete mu Vy.

3.Máte-li už nějaké dluhy, hypotéku, cokoli, zajděte do banky či společnosti a dohodněte si úpravu splátkového kalendáře. Pokud jste doteď splácel bez potíží a přijdete hned, vyjdou Vám vstříc ochotněji, než když to necháte pár měsíců a oni už budou posílat upomínky.

A co především? Neztrácejte naději!

Už v pravěku lidé přišli na to,že když toho mamuta nesní celého,ale něco dají stranou,i za cenu většího uskromnění,hodí se jim to,až přijdou horší časy.A to platí i dnes.

Pokud mají dluhy od několika bank, nebo ještě různých soukromníků, živí rodinu, žijí v pronájmu (tzn. nevlastní byt, dům..), tak ohledně dluhů je možné dát žádost o bankrot. Není to však jednoduché, neuznají ho hned tak někomu. Pak musí rodina ovšem počítat s tím, že bude mít o bankrotu záznam a nebude jí v bankách po nějakou dobu půjčeno. Při úspěšném ,vyřízení' bankrotu se pak platí nejvyšší částka tak, aby rodina zvládla včetně jejího placení vyžít.

Ohledně práce si člověk bohužel nevybere, protože stres, nebo jiné faktory ho obvykle neomlouvají. Může zůstat na ÚP, v horším případě je možností se přestěhovat zpátky k rodičům, kteří by je byli schopni na čas zabezpečit. (ovšem sami si řekněme, že rodiče by nebyli přímo unešení).

Dnes je docela dobrá práce, když někdo prezentuje firmu. Člověk ve fin. tísni by se takhle mohl postavit na vlastní nohy, ovšem, bylo by lepší takhle pracovat s někým, koho zná, třeba s kamarádkou/ka­marádem, můžou se vzájemně podpořit.

Bohužel.. Problémy jsou všude, ať se koukneme, kde se koukneme.