Co si myslíte o ostatních lidech?

Co si myslím? Třeba to, že každý člověk je jiný.

Někteři jsou pesimisté, jiní optimisté,, mnohým důvěřuji, věřím jim, jsou mně sympatičtí, jiným se vyhýbám, protože mají negativní energií. Znám v okruhu pracovité jedince, přátelské, vstřícné, kteří jsou ochotní pomoct atd.

Může jít i o vzhled, vzrůst, oblékání, stravování věk atd.

Jak je vidím, je můj subjektivní pohled, od něhož se může váš lišit. Také záleží, zda se zaměřuji na vnější stránku , nebo si uvědomuji jejich vlastnosti.

Upravil/a: annas

Možno vás prekvapím, myslím si o nich, že sú ľudia…
teda okrem aliendrona, to je naisto mimozemšťan, keď je tu, ale keď sa vydá medzi ľudí, nahodi svoju mimikru, rozdiel ani nepoznať

Já jsem získal (od zkušenějších) velmi dobré paradigma, které na ostatní aplikuji – řídím se tím, že jsou všichni *dementi (= to je odpověď na otázku).

Samozřejmě to neznamená, že se k ostatním člověk musí chovat nevhodně, účinně to ale pomáhá odfiltrovat lidi, se kterými je zbytečné ztrácet čas – pode jakého kritéria to už záleží, viz odpověď annas – každý je jiný.

*než nějaký mravokárce začne mazat tuto odpověď, nechť se ubezpečí, že správně rozumí významu slova

že každý si střeží svůj píseček, čím dál tím více se vyskytují falešný slušní ignoranti a vysmívači co svou pravou povahu skrývají za pravopisným projevem. Takový pak ve skutečnosti na ulici padají jak švestky i za cenu trestního oznámení ;)

Všichni jsme lidé, všichni žijeme na jedné planetě. Každý se může stýkat, kamarádit, vypovídat se, nebo naslouchat těm lidem, se kterými mu je dobře. 🙂

Kde v USA v Rusku v Africe

No… tak to je otázka, kdy odpovědi mohou mít vypovídací hodnotu zpovědi, což je fajn, protože tady není žádná zpovědnice, nýbrž bew na vysoké intelektuální úrovni, takže téma načnu a začnu. Myslím si, že…

…že tady kua musí bejt, aby uplatnili svou vlastní důležitost! Mezi nimi navzájem je každýmu jednomu důležitost toho druhýho k ničemu- nikdo z nich neví, na kterým konci řady stojí, ale stejně tyto své naučené vzorce striktně dodržují a vnímají jako jakýsi vyšší level jejich prostého bytí (k této destrukci mozku dochází pravděpodobně ve školních lavicích), i když věda ještě neví, kam osobní důležitost v konci povede a jaké dopady bude na existenci jako takovou mít. „Určitě někam dojdeme“, říkají… „přece to musí mít smysl. Co dělám, bylo mně dáno Bohem a já to neovlivním“, říkají bezvěrci. „Smysl to ale má! Musí!“ Zatím tedy tu planetu plundrují řádně, to je fakt. Bez drancování by nám naše důležitost ani moc nešla, to by měl každej jeden jiný problémy s holou existencí. Ovšem JÁ ne, mě se to netýká! ;)

Takže myslím, že lidé milují nějaký vlastní přesvědčení. Klidně se do něj zamilují, jako do roztomilého exotického zvířatka, násilím vytrženého z přirozeného prostředí. Bez něj by byli velmi smutní, jelikož bez něj by si plně uvědomovi své vlastní přirozené prostředí a vlastní důležitost, čili by se střetli s fyzickou dřinou, protože nic jiného tam na ně nečeká- genialitu už kdosi projevil samotnou tvorbou téhož přirozeného prostředí a tam prostý člověk PROSTĚ NEMÁ šanci a naději cokoli jakkoli měnit. Tedy pokud opomenu zničit- to totiž dokáže kdejaký génius. A tady se dostávám zase na začátek, takže o ostatních MYSLÍM, že jejich vlastním, přímo destruktivním problémem zůstává různorodost jejich vlastní důležitosti- každej má jinou a žije v obavách, že odlišná důležitost by eventuálně mohla bejt taky důležitá… . A tak tu sedím na bobku, sedím na bobku, hlavu v dlaních a nikdo mně NESMÍ ZAKÁZAT s ní vrtět a s rozvahou čekat na nějaký ten konec, hlavně bez soudu. ;)

Tož tak. Optimista.

http://www.ka­raoketexty.cz/tex­ty-pisni/jananas/zele-791091