Co si představit pod pojmem krásná smrt?

Ne Filipe je mně 25 let, ale jsem hodně nemocný. Mám roztroušenou sklerózu, epilepsii a Duševní poruchu s bludy podobnou schizofrenii.

No, to já vím, ale i tak si rozhodně neposloužíš tím, že se budeš patlat v tom, v čem se patláš.

O to víc bys měl usilovat o to, abys si ten život užil, jak se jen dá!

Podívej se, já měl kolegu, co byl o 1 cm vyšší než já, tj. měřil 1.68m, a vážil 198 kg. Sotva se šoural. Byla „radost“ po něm převzít auto, protože i když se, opravdu, každý den myl a používal antiperspiranty a deodoranty atp., prostě to po něm páchlo člověčinou.

Dobře, ale jinak to byl velmi positivní člověk, čas od času si zavoláme.

Nekušnil, nestěžoval si, bral život s humorem a nadhledem. Věděl sakra dobře, že žere, jak celý zájezd Rumunů dohromady, věděl, že to je jeho chyba, jeho slabost, přiznal, že neví, jak na to, že prostě nenašel cestu. Nevymlouval se na okolí, nepindal.

Má vcelku fajn ženskou, která je, tuším, o deset roků starší, než on, no a podobný „slon“. A jsou spokojení.

Komentovala ho, kdysi, jedna zapšklá ženská, že když ho viděla, i s tou jeho babou, tak že ten život asi moc neužijí. No, bavili jsme se i o těch intimních věcech (nepamatuju se už, jak na to přišla řeč, ale prostě přišla): tím, že byli „mroži“ oba, prostě si poradili, vyšli si vstříc, nebo jak to říct. Ani jeden neměl problém.

Realita je, jaká je. Pokud máš diagnosy, jaké máš, určitě Ti lékaři poradí, jakou stravu, že bys – co já vím – asi neměl řídit parní válec atp., prostě jak fungovat tak, abys na tom byl co nejlépe.

Je jen na Tobě, jestli se v tom budeš utápět, hnípat, litovat se, nebo se tomu postavíš a naučíš se s tím žít.

Protože každý máme „něco“!