Co vás rozbrečí?

Když někdo ubližuje zvířatům! ☹ v TV, ve zprávách atd. BREČÍM VŽDYCKY!!!

Cibule. A alergie.

A vážně: to je hodně různý, ale dost tomu dokáže pomoct kapka alkoholu. Většinou mě rozbrečej osobní vzpomínky. Zpráva o smrti člověka blízkýho nebo někoho, koho jsem si vážila. Výjimečně i film nebo zpráva o nějakým hodně výjimečným kladným činu.Špatný zprávy ve mně většinou nevyvolávají pláč, ale vztek.
Mráz po zádech ve mně spolehlivě vyvolává moje práce – novinařina. Takovej ten nečekanej přechod od odosobněnýho čtení příběhů, co se staly kdysi někomu anonymnímu. Najednou zjistíte další informace, většinou úplně nepodstatný, co vám aktéra zprávy polidští a z aktéra příběhu udělají člověka, kterej měl svůj život a ten se mu najednou převrátil vzhůru nohama. Nikdy nezapomenu, když jsem psala článek o jedné hodně šeredné letecké nehodě a náhodou jsem vyhrabala přepis záznamu z černé skříňky. Piloti si dělali legraci, jak při přistání zavřou oči, protože jim do nich bude určitě svítit zapadající slunce. Za pár minut byli ne mrtví, ale rozdrcení na cucky i s letadlem. To mě nejen mrazilo, ale udělalo se mi fyzicky špatně.

Dudu: To je dobrý postřeh. Je ale fakt, že pokud bych měla vybrat něco „klasicky“ slzotvorného, bude to doopravdy ten opuštěný starý člověk, co čeká na smrt. Týraný dítě má pořád určitou naději. Týraný zvíře taky. Ale opuštěnej starej člověk ne.

Jsem asi přehnaně přecitlivělá, ale když mám slabší chvilku, tak to zvládne být téměř cokoliv, i věc, ze které bych měla mít radost. Můžou to být vzpomínky na krásné věci, které už zpátky nevrátím, mohou to být úryvky z filmu, nebo i jen, když si poslechnu smutnou, nikoli dynamickou, hru na akustiku, nebo piano. Nebo když si čtu staré zprávy s jistými osobami. Když si vzpomenu na naši fenku, nebo kocourka, které jsem viděla umírat a nikdo nemohl nic dělat, ani zvěrolékař. Brečím i když si uvědomím to, jak jem vůči osudu bezmocná a malá.

Asi jsem toho vypsala trochu moc – každopádně brečím opravdu málokdy, i když to tak asi po přečtení nevypadá. Někdy je lepší vypnout a na nic zlého, či smutného nemyslet. 🙂

Není alarmující, že se ani v jedné odpovědi neobjevuje případ, kdy někoho dojímá pohled, či příběh osamoceného nebo starého a bezmocného člověka?

Týrání zvířat. Sice brečím, ale vzteky. To jsem pak hodně zlá, rozhodí mě to na dlouho. Na zvířátka mi nesahejte!
A mráz po zádech mi běhá při záběrech z vraků lodí nebo jen spodku lodi pod vodou, tak nějak se bojím i pohledu na obrovský lodní šroub, ale zároveň mě to přitahuje.

Z lidslé omezenosti a blbosti

Tak pokaždé,když vidím ve zprávách týrání dětí. Nejhorší je,když tyto dětičky vidím na vlastní oči,to mě fakt bolí a brečím.
A také týrání zvířat,tj.hnus,co se poslední dobou děje…

Doplňuji:
Weebeer,to jste napsala pěkně. Jsem na tom jako Vy,nevypsala jsem to,ale také,když mám slabou chvilku,rozbrečí mě lecco. Hl.ty nejkrásnější chvíle,které už jsou pryč a spoustu dalšího..
Máte pravdu,že je lepší na nic zlého a smutného nemyslet..

Upravil/a: Andělé

Upřímně mi vrhnou slzy do očí, když odejde někdo blízký. Vzteky řvu při pohledu na zpravodajství co se na nás zase připravuje.
Nesnáším a je mi líto, když se někomu ubližuje. Lidem, či zvířatům, které se nemůžou bránit.

Určitě z Titaniku
a pak třeba, když si vzpomenu na společné chvilky s někým, koho jsem miloval … :)
Nic víc mě teďka nenapadá, ale moc často nebrečím, spíš mě to tak zesmutní…

Sloužící žid v německé rodině ve filmu Chlapec v pruhovaném pyžamu. http://www.you­tube.com/watch?v=2SVl51b­ltfE

Nebo když vidím výplatní pásku, to taky brečím.

Určitě v první řadě týrání zvířátek.Pak představa,že mi jednou umře můj pejsek.A taky že by se někomu blízkému něco stalo!

Tak nějak neumím brečet ale cítím bolest.Ze všeho co jste napsali.Slzy asi nemám nebo nepamatuji se.
Ale mrazení to ano,ale nejsem necita mám to asi trochu jinak.