Dobrý večer, myslíte, že je jednodušší psát v první o sobě nebo ve třetí?

Otázku jste zařadil do literatury, takže jde o nějaký příběh.

Když píšete o sobě, jste původcem děje – jde o subjektivní přístup – tzv. ich forma. . Tento způsob vyprávění působí reálněji, vychází z osobních zkušeností, zpravidla se objeví autobiografic­ké prvky.

Můžete si samozřejmě zvolit jiného původce děje a psát o něm – er forma. Jako autor stojíte nad příběhem, jde o váš nezaujatý postoj. I když můžete vyjádřit pocity postavy.

Rozhodnutí je na vás. Ve vypravování je důležitý děj, zápletka, využívání různých postupů, jazyka atd.

Individuální. Záleží jak na autorovi, tak i o tom, co píšeš a o čem píšeš.
V 1. osobě nemůžeš tak moc probrat myšlenky ostatních lidí, naopak si všímat pořád jen toho jednoho.
Ve 3. osobě se zase můžeš soustředit na více myšlenek z různých kruhů a většinou se i více a lépe rozepsat.

Jenže texty prané v 1. osobě čtenáře většinou více vtáhne do děje, pokud to má kvalitu.
Doplňuji:
*psané.

Upravil/a: M.

Otázka je o čem :)

Pokud se za své názory nestydíš, tak piš v první ;)

Pokud se jedná o otázky zde, ano, kdyby byly ve třetí osobě, byly by možná prospěšnější širší veřejnosti..

Pro mě je jednodušší psát ve třetí osobě. V první osobě mě to připadá jako autobiografický příběh a mám pocit, že se tak až moc do detailů nemohu rozepsat. To je ale jen můj názor.

Já velmi rád při psaní střídám ichformu a erformu, také přítomný čas s budoucím či minulým, ovšem toto je už velmi moc o citu, kdy co použít a dle mého se to nikdo ani nedokáže naučit, pouze trošku :)
R.L Stine psal/píše knížky pro náctileté, strašně se mi nelíbí, jak on přeskakuje mezi ich a er, třeba desítky stránek píše v ichformě a naráz píše o něčem, co daná osoba nemohla vidět ani se dozvědět.
Oproti tomu Collinsová většinu knihy napsala v ichformě, nicméně bravurně začlenila sem tam erformu.