Domníváte se, že v životě si pojmy „chci“, „mohu“, „musím“ ne/překážejí, nebo se vzájemně ne/kříží?

Odpoveď byla označena jako užitečná

1 – Človek musí jesť, aby prežil, ale môže jesť, keď má chuť, čas, hlad,…
Všetci tam raz musíme, ale chcem sa tam dostať čo najneskôr.

• tu sa musím/chcem nekrížia, ale dopĺňajú…

2 – Bod B je rozhodovanie so zameraním na konkrétneho človeka
Komplikovanejšie je rozšírenie Dascartovho rozhodovania B1, ak spojíme súvislosti rozhodovania na konkrétneho človeka a danú spoločnosť (napríklad, môže byť výhodné pre jednotlivca a nevýhodné pre spoločnosť, alebo naopak) Descart vo vašom prípade uvažoval o vzťahu rozhodovania k sebe.

3 – ak mám konkrétny cieľ, cestu si k nemu môžem ľahšie vytvoriť, než použiť „zápalkový systém“ a nechať sa viesť náhodou.
(zápalkový systém – cesta náhody… hodíte zápalku na zem a pôjdete smerom, ktorý ukáže jej hlavička. Buďte ekologickí a zápalku po rozhodnutí zdvihnite a nenechávajte na zemi… )

Ještě tam chybí pojem smět: „smím“. Ono totiž to, že „mohu“ vyjadřuje schopnost, kdežto „smím“ vyjadřuje oprávněnost vůči vnějšímu okolí.

Nepřekážejí. Každý má trochu jiný význam. O to je život zajímavější. Co by to bylo za život, kdyby vypadlo „chci“ a „mohu“? Zůstalo by nám jen musíš, a to by bylo strašné, nepředstavitelné.
A v podstatě to platí. Rozhodujeme se tak ať už si to uvědomujeme, nebo jen v podvědomí.
B Obdobně se stejně rozhodujeme, i když si všechny body postupně neporovnáváme. Diagram byl sestaven podle toho, jak se stejně rozhodujeme
C.Zcela pravdivé.
Top rozhodování činí život příjemný a zajímavý. Třeba teď, Měl bych, ale nechce se mi. Tak to tedy ještě odložím.

Mám to asi trochu jinak 😁
Přání se mi plní, pokud něco chci udělat/koupit, udělám to. Dokonce koupím, co potřebuji/chci, daří se. Na nákup některých věcí se připravím předem a pak jdu nebo objednávám najisto. Např. oblečení nebo doplňky, do domácnosti apod. mne „přitáhnou“ do obchodu v čase, kdy tam na mne čekají :)).

„Mohu“, když „chci“…
K „musím“ se stavím tak, že „chci“, když „mohu“.....

;-D
tak jen doufám, že jsem se do toho moc „nezamotala“.

Jsem přesvědčená, že věci se dějí tak, jak mají. Jsem tam, kde mám být.

„2. Co se stane, když se tohle nestane?“ Nečekám, že věci/něco bude jako dřív
(očekávám posun, vývoj, pohyb).
Když se něco nestane, nejsem, kde jsem plánovala. Jsem tam, kde mám být…
Pokud se něco nestane, je to proto, že se má stát něco jiného „lepšího, vhodnějšího, příjemnějšího, užitečnějšího, významnějšího“.
1., 3., 4. neřeším :).

Upravil/a: da ny

Takových pojmú by se jistě našlo víc, třeba antonyma z těch uvedených, dále smím, nesmím… Mám takový dojem, že tvaří mantinely našeho rozhodování a někdy jsou v rozporu a to rozhodování nám ztěžují. Nebýt toho, všechno by bylo jednodušší. Deskartesův diagram sice neznám, ale předpokládám, že to bude složitější obdoba metody admirála Nelsona: rozděl si možnosti na PRO a PROTI, kterých bude víc, tu si zvol.

Něco chci dosáhnout, něco mohu a něco musím. Nebo lze napsat něčeho. A někde to může být materiální hodnota, jindy duchovní. Záleží, co nás více naplní. Obvykle se to mění s věkem, malé dítě všechno chce, později se ptá zda může to závisí na tom, co musí.

Já souhlasím s Edisonem → s jeho odpovědí
i s příspěvky v diskuzi a s Keplerem.

Stejně jako jim mi tam chybí sloveso smět.

I sloveso (ne)moci vyjadřuje určité omezení. Mohu něco udělat,
pokud mám schopnosti, dovednosti, čas, pomůcky,… a pokud mi
v tom někdo nebo něco nebrání.

Výrazy si podle mne nepřekážejí ani se nekříží.
Ale otázka mi tentokrát přijde jaksi neúplná…

A1: Bereme-li to čistě jazykově, pak z hlediska vyjadřování voluntativní modality je „Musím“ blízké „Chci“, pakliže to první vyjadřuje záměr mluvčího, tedy pakliže mluvčí je zároveň původcem modality. Rozdíl je však v tom, že „musím“ vyjadřuje explicitně nezbytnost, ale záměr pouze implicitně, v závislosti na kontextu.
A2: To je druhá možnost chápání muset, tj. původcem modality není mluvčí.
A3: To by pak bylo nekompatibilní s muset/chtít, muselo by tam být nemuset/nechtít, případně mohu. Jde o vyjádření možnosti (například prosté, objektivní) nikoliv nutnosti.
Ad B: Dávno překonáno. Skutečně jde o to, zda máte na mysli filozofii, logiku, lingvistiku…
Ad C: Tohle je naprosto mimo oblast lingvistiky. Nemohu soudit.

Celkově doporučuji prozkoumat práce týkající se modality (zejména lingvistické).

Všimněte si přeřazení v rámci negace:

muset udělat = nemoci neudělat / nesmět neudělat / neumět neudělat
muset neudělat = nemoci udělat / nesmět udělat / neumět neudělat
nemuset udělat = moci neudělat / smět neudělat / umět neudělat
nemuset neudělat = moci udělat / smět udělat / umět udělat

Problém je, že u těchto deontických významů (muset, moci, smět, mít) nelze explicitně rozlišit, kdo je původcem modality.

Může to být mluvčí:
Musím jít. (Já jako mluvčí to považuji za nutné)
Musíš jít. (Já jako mluvčí to považuji za nutné)
Musím jít. (Někdo nebo něco mě nutí)
Musíš jít. (Někdo nebo něco tě nutí)
atd.

Pochopitelně do „hry“ vstupuje příznakovost.

Umět je příznakové z hlediska schopnosti (oproti moci)
Smět je příznakové z hlediksa možnosti (dovolení, oproti moci)
atd.