Jak se za časů JZD dopravovaly ruské pásáky DT54 a DT75 na pole?

Na kratší vzdálenosti jezdily i na vlastní pohon. Vím, že některé měly jakési gumové nástavce na pásy, kterým se daly přepravovat po asfaltových cestách, aniž by ji zničily. Je také nutné si uvědomit, že většina cest ještě cca před 50–60 léty na venkově, byly cesty prašné, štětované a těm ani pásák nijak neublížil. Podvalníky se používaly na delší vzdálenosti.

Já jsem je jezdit vlastní silou po silnicích nikdy neviděl, ale pamatuju se, že je přepravovaly tahače odvozené pravděpodobně od Tatry 111 na nízkém podvalníku s mnoha koly. Jezdily nejvíc 40 km/h a rád jsem za nimi kmital na kole.

Ze dvora JZD na pole nebo mezi poli jezdily vlastní silou. Od výrobce k uživateli vlakem a pak možná od vlaku do JZD na podvalníku.
Ty stroje byly tehdy hlavní tažnou silou pro vzniklá družstva. Jak říkají pamětníci, pásák se po žních nastartoval a až o vánocích zastavil.

Na vojně u ženistů jsme buldozery DT34 (= pásák, ale s radlicí) přepravovali z kasáren na výcvik na podvlanících zapřažených za nakladačem, ale přesný typ podvalníku už vážně nevím. Dlouhý, placatý s několika nápravami (2+2?) s poměrně malými koly 🙂