Dostala vás někdy nějaká kniha natolik, že jste brečeli? Jaká?

Prestoze jsem muz,souhlasim s „Ice T“.Docetl jsem ji minuly tyden.

Vkladní knížka.
Ale dnes již prakticky nejsou k sehnání.

Malý princ. Je to knížka, kterou člověk může číst klidně každý rok (v dospělosti) a pokaždé si tam najde nějakou paralelu se svým životem, se svým osudem, se svými zážitky. A někdy to bývá hodně intenzivní. Nebrečel jsem u žádné knížky (nepočítám-li brečení smíchy u humoristických knih), ale u Malého prince posmrkám celou krabici papírových kapesníků, jen to hvízdne.

u Saturnina jsem brecel smichy.

Ano četla jsem -Děti z půdy měla 4 díly a bylo to dost silný.......bulela jsem …fakt.

Úplně nejvíc jsem brečela u povídky „Maminčiny oči“ od Hrabala.

Pokud si dobře vzpomínám, tak jediná knížka, u které jsem kdy brečela, je poslední díl série Temná věž od Stephena Kinga, a ořvala jsem ji na několika místech. Částečně to bylo i tím, že jsem byla trošku mimo (asi tři večery jsem zažraně četla poslední tři díly z počítače asi do tří v noci) a poslední díl jsem dočítala v jakési „opilosti z nevyspání“ v asi pět ráno, navíc oblblá zíráním do monitoru… ale zážitek to byl neopakovatelnej.

Deník jedné lásky,napůl inspirovaný příběhem autorových rodičů.
Hlavně ten konec,tam to bylo tak dojemné,že mi slzy tekly proudem skoro u každé věty.Doporučuju,je i filmová verze,ale není tak nádherná.
Doplňuji:
a taky mi brečno u Bílé pumy a Advokáta chudých…

Upravil/a: iceT

Nedovol mi odejít, Dympha Cusacková.