Existuje náboženství, kde lidé, kteří ho vyznávají, nevěří v posmrtný život?

Samozřejmě, že existují, je jich spousta, ale budeme tu narážet na spor o subsumpci: co lze subsumovat pod pojem náboženství, a co je filosofickým směrem? A naopak, co lze subsumovat pod pojem filosofický směr, ale není náboženstvím?

Ne, není to až tak jednoduché; nemusíme chodit daleko, zůstaňme u „tradičního“ křesťanství.

Křesťanství lze, z hlediska religionistického, dělit různě. Obecně se dělí na tradiční a moderní směry. Tradiční směry jsou, obecně, ty, které mají apoštolskou sukcessi, tj. orthodoxie (autokefalismus), katholicismus (papeženectví), anglikánství. Pomineme-li anglikánské moderní protestanty, všecky tyto denominace jsou společenství lithurgická, tj. mají, pevně daný a pravidly (relativně, více či méně, ale srovnáno s jinými tuze velmi) pevně svázaný rithus. A, ano, dogmatiku (opět, až na anglikánství, ale to je velmi obsáhlé, a samostatné, thema).

Náboženství je, skrz na skrz, zcela irracionální, potřeba vědět a potřeba věřit jsou spolu v naprosté diarchii a náboženská společenství existují proto, protože lidé mají potřebu věřit, nikoli vědět. Ti, co mají potřebu vědět, mají Stranu, nebo klub skeptiků, volnou myšlenku, spolek bezbožníků, nebo něco podobného. Nebo nemají bytostnou potřebu se organisovat.

A, ano, dosti podstatná věcná: většina lidí má kolektivní identitu, ergo, má potřebu se sdružovat s jinými za účelem výkonu rozličných činností, kteroužto osoba s osobní identitou nemůže nijak pochopit. Může jí (racionálně) porozumět, chápat však nikoli.

Dogmatika je o tom, že má přesně danou věrouku a pravidla na určité věroučné otázky (stávají se dogmatem, tj. jako by faktem, nad kterým se nepřemýšlí), nad kterými se nepřemýšlí a o kterých se nevedou debaty. Příkladem dogmatu je třeba dogma o nejsvětější trojici, neposkvrněném početí, a nebo třeba o neomylnosti papeže.

Na dogmatiku navazuje věrouka – zove se to apoštolským úřadem (a posláním) Církve. A ta se týká morálky – sexuální, pracovní, prostě veškeré.

Ano, ale ne každá křesťanská denominace má dogmatiku a věrouku.

Křesťany, obecně – bez ohledu na denominaci, jednotí víra v základní věroučná dogmata, která se týkají trinitářského učení, prostě to, co je v Credu.

Ano, Symbolum, vel Credo, Apostolorum obsahuje zmínku o tom, že drahý věštící pevně věří v život věčný (Credo in spiritum sanctum, sanctam Ecclesiam catholicam, sanctorum communionem, remissionem peccatorum, carnis resurrectionem et vitam aeternam…), ovšem* Symbolun Niceanum, vel Nicaeno-Constantinopo­litanum*, se už zmiňuje o jakémsi životu budoucího věku (Confiteor unum baptisma in remissionem peccatorum. Et exspecto resurrectionem mortuorum, et vitam venturi saculi.) už se zmiňuje o, jakémsi, vyzvednutí umrlců a nějaký život v budoucnu – nezmiňuje se o věčnosti (samozřejmě, že k tomu je výklad Tradice, patristiky, že bez ní je to 🤪, ale tak to prostě je), no a pod to se vleze i jehovismus se svými bachaři nahoře a věčným pozemským rájem na zemi.

U rozličných evangelikálních směrů, hnutí víry, co sbor, to dogmatika, a to v ryze kruciálních věcech, kult nulový, lithurgika to neví co je, theologie rudimentární. Takže spousta věřících nemusí v posmrtný život věřit. A znám takové.

A to jsme u křesťanství!

Stará náboženství vůbec o posmrtném životě nehovoří, spousta z nich. Najdeš zmínku o posmrtným životě v Thoře? Jist jsem sobě, že nikoli. Shinto nic takového také nezná, vůbec tohle neřeší, soustředí se (zejména ko-shinto) na harmonii mezi živými a kami.

Takže ano, existuje, existuje jich spousta.

https://la.wi­kipedia.org/wi­ki/Symbolum_A­postolorum
https://la.wi­kipedia.org/wi­ki/Symbolum_Ni­caenum
https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Ko-Shint%C5%8D

Ano, křesťanství.

Navzdory tomu, jaké názory zastávají různé církve hlásící se ke křesťanské víře, Bible se o stavu mrtvých vyjadřuje zcela jasně už v prvních kapitolách 1. knihy Mojžíšovy a ve stejném duchu pokračuje až po knihu Zjevení.

V Bibli není ani náznak toho, že by nějaká část těla přežila smrt člověka. Taktéž není žádná biblická podpora pro církevní dogmata o nesrtelné duši, pekle a očistci.

Pokud vám toto vysvětlení nestačí, klidně mi napište soukromou zprávu (nekoušu 😉 ).

Upravil/a: Roman71

Ano, existují náboženství, která neuvádějí posmrtný život jako součást své věrouky. Například buddhismus nepopisuje život po smrti v tradičním smyslu. Místo toho se zaměřuje na cyklus znovuzrození nebo samsáru, který je dán karmou jedince. To však není přesně totéž co pojetí života po smrti v západních náboženstvích.

Jedním z takových náboženství je i konfucianismus. Toto náboženství neobsahuje věrouku o posmrtném životě, ale spíše se soustředí na mravní a etické aspekty života.

Podobně je tomu i u některých moderních náboženských hnutí, jako je například humanistických židovství, kde neexistuje konkrétní věrouka o posmrtném životě.

Většina těchto náboženství se věřícím snaží poskytnout smysluplný rámec pro jejich současný život, místo toho, aby se zaměřovala na otázky týkající se života po smrti. Doporučuje se však zkoumat jednotlivá náboženství podrobněji, protože jejich pojetí mohou být složitější a méně lineární, než jak jsou zde stručně popsána.