Filosofie, Friedrich Nietzsche.

Nietzscheho filosofie

Nietzscheho emotivní a místy až vášnivá filosofie je silně poznamenána jeho životním osudem a zároveň stále silnějším pocitem, že právě on musí něco podniknout pro záchranu světa, ohroženého „nihilismem“. Po „smrti Boha“, kterou připravila západní tradice platónismu a křesťanství, žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak se ji domníval nalézt v antické tragedii. Je to Dionýsos, řecký bůh nespoutané životní síly, který pro něho pravdivě vyjadřuje skutečné postavení člověka ve světě. Člověk může žít z mnohoznačné krásy světa, pokud ovšem přijme život jako nelítostný boj, v němž nakonec musí podlehnout „temnotě“ smrti. Velikost člověka je v tom, že může hrdě vzdorovat a bezohledně prosazovat svoji „vůli k moci“, jejímž cílem musí být překonání člověka čili nadčlověk.

Počátek zkázy evropského lidství viděl Nietzsche v jednoznačném Platónově resp. Sókratově rozhodnutí ve prospěch slunečního boha Apollóna a lživé představy „pravého světa“ po smrti, jež od člověka naopak vyžaduje sebeomezení, soucit se slabšími a domnělou oddanost pravdě jako dennímu světlu rozumu. Tuto lživou orientaci na domnělé dobro a pravdu převzalo podle Nietscheho křesťanství a rozšířilo mezi lid, takže se stalo silou nepřátelskou životu. Důsledkem tisíciletého působení tohoto „platónismu pro lid“ je současný nihilismus – popírání sil života pod záminkou morálky a pravdy.

Základním principem Nietzscheho velmi nesystematického filosofování je nelítostná poctivost, jež si nezastírá beznadějnost lidského osudu a „překonává“ ji statečným přijetím té „nejtěžší myšlenky“, epikurejského „věčného návratu téhož“: jelikož svět nemá smysl a jen věčně trvá, musí se člověk smířit s tím, že se v něm všechno opakuje. Zároveň se mu však může vzepřít tím, že přitaká své vůli k moci, že rozvíjí svoji tvořivost, že tvoří své vlastní hodnoty a tak připravuje cestu k nadčlověku. Tento Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání.
http://cs.wiki­pedia.org/wiki/Fri­edrich_Nietzsche

http://cs.wiki­pedia.org/wiki/Richar­d_Wagner

apollinský a dionýský princip [dy-], filoz.-estetická koncepce dvou typů kult. a dvojího pojetí bytí: apollinský princip ztělesňuje světlý, rozumový, intelektuálně nazíraný prvek, dionýský naproti tomu živel temný, orgiastický, extatický, chaotický a iracionální. Náznaky této duality se objevují v období romantismu u F. Schillera, F. Schlegela i F. W. J. Schellinga a souvisí s polaritou naivního a sentimentálního nebo klas. a romantického. Rozvinul ji F. Nietzsche v díle Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby), kult. estetický ideál spatřoval v dosažení rovnováhy obou principů. Zároveň již v této typologii lze konstatovat počátky Nietzscheho preference archaicko-chaotického živlu, projevující se v jeho iracionální filoz. života a kultury, v učení o vůli k moci jako atributu všeho živého i jeho utopické filoz. dějin, usilující o návrat k ideálům předsokratického Řecka.
http://encyklo­pedie.vseved.cz/a­pollinsk%C3%BD+a+d­ion%C3%BDsk%C­3%BD+princip