Jak ho oslovit naživo?

To je taková ta patálie ostýchavých lidí… Chtějí se s někým bavit, chtějí s někým chodit, ale neumí se ani seznámit. Jak by asi vypadal ten vztah, když s tím člověk neumíš mluvit a bojíš se ho vůbec oslovit? ;) Oni si někteří v představách linkují, jak budou spolu šťastní, idealizují si, jak se budou bavit, ale neumí udělat ani to základní, seznámit se, dát se s někým do hovoru. Ve skutečnosti ty představy jsou jne představy a realita je taková, že s tím člověk mluvit neumíš – a tedy nemůžeš s ním mít ani žádný vztah.

Oslovit ho můžeš jakkoli – začít můžeš klidně obyčejným pozdravem, bavit se můžete očemkoli – komentovat něco, ptát se ho na něco, říkat mu svůj názor, ptát se na ten jeho, zjistit co ho baví, mluvit o zálibách – svých i jeho, je téměř neomezené množství témat. Má to jediné podmínky, nebát se a být svůj. ;) Pak to jde úplně samo. Pokud nikdy neuděáš první krok, nebudou ani ty další a budeš tam, kde jsi. Je třeba se uvolnit/osmělit se a pustit se do toho. Nemusíš ani dopředu vymýšlet nějaká témata k rozhovoru (to stejně moc nefunguje a nepřipravuješ se na žádnou prezentaci/před­nášku).
Jak se bavíš s blízkými, příbuznými? Ono to jde samo protože už se s nimi znáš a umíš se otevřit. Tak se TAKHLE bav i s cizíma a s těma, se kterými se chceš seznámit. Neber ty cizí jako „něco víc“ a neboj se toho, co si o tobě budou myslet, taky se neboj mluvit a říkat směle svůj názor, své postřehy (sebevědomí je přitažlivé). Pravdou je, že je to celé jen o kuráži.

Upravil/a: Disraeli

My jsme si zamlada říkali ahoj a to stačilo.

Proč mu taky neřekneš to své „ahojky“?

Upravil/a: Lotr2008

Snad víš, jak se jmenuje.

Treba se ho zeptej, jestli ma rad dejepis nebo neco jineho a jak se mu libi ta dotycna ucitelka?
Anebo se ho zepetej na nejakou skupinu, co mas rada?

Upravil/a: cappuccino

A v čem je to těžké?

Podívej, Ty jsi ještě mladá, tak se pokusím to moc nerozpitvávat, ale v posteli to taky s babou poprvé za moc nestálo. Ono když 13 roků s nikým nemluvíš, žiješ ve vzdušných zámcích, tak na poprvé to za moc stát nebude.

Podívej se na to z druhé strany: já už jsem sociální interakci s lidmi, jako jsi Ty, vzdal. A vysvětlím Ti proč. Zakřiknutí lidé mají extrémně bohatý vnitřní svět illusí, představ, přání, toužení. Já to, nějak, vnímám, no a tak nějak, přirozeně, dokážu začít nějak tu konversaci, že prostě najdu společné thema (až na výjimky s tím ale obecně nemám moc problém, ono se mnou se dá mluvit o vyšívání, o vaření, o žehlení … 🙂 ). No, dobře, ale to je, jak outrpný vejtaz. Takové to typické:
„Jak jsi se včera měla?“
„Co?“
„Říkám, jak jsi se včera měla?“
„Kdo, já?“
„Ne, tvl, asi tady ten strom, nebo támhle ta kačka, tvl, samozřejmě, že ty, tak s kým se, asi bavíš?“
„No, já, ani vlastně nevím.“

To tě úplně vyssává. A když se o něčem rozhovoří, že jako třeba řekne tři věty (klasika, že „to je o život, s takovým závozníkem. My jedeme do Berouna, a on před Berounem řekne ´Beroun´, a má vystaráno na celý den“), tak je to ale úplná pakonina, protože jak žije v těch svých vzdušných zámcích, tak … to je jasné.

Co je těžkého na něčem podobném?

„Pojď sem, ukaž – ty máš dneska nějaké hezčí kozy!“
„Fakt?“
„Ne, ale vážně – cos dělala? Máš novou podprdu, nebo co? Bez legrace!“
„Ne, já jsem vyfasovala nové tričko a je to S-ko.“
„A to předtím bylo co?“
„L-ko.“
„Ty vole! A kdo ti to dal?“
„No kdo asi …“
„No, tak nic, tak si napiš do placatého přístroje, že máš Mařeně, o pauze, vyškrábat oči, jo, ať ti to zapípá, ať je taky ten krám k užitku! Ti bude dávat, vole, triko, ve kterém máš škaredé kozy, ne? Kráva!“

Nebo:

„Už se učíš na tu maturitu?“
„Ne, ještě ne.“
„Jo, tak to můžeš být na kasse, protože jinak, na kasse, bys se moc nemohla učit, že jo.“
„No, já ještě nemám ty otázky…“
„A proč ti je nedají?“
„Nevím, ale oni je asi ještě ani nemají.“
„No jo, no, tak tam řekni učitelce – víš ne, cos říkala, té můře, ať hejbne řití, nebo jinak, jak půjde od auta do práce, že by se jí mohl stát úraz!“
„No ne, tak se to musí rozložit, protože musíš taky do práce chodit, že jo, pak to budeš mít naráz a co – kráva – půjde tady za tebe tipovat důchodce? Jenom ať dělá, beztak – víš co – to má každý rok pořád to samé dokola!“

Takto napsáno to může vypadat různě, ale je to o tom, že my se známe, a třeba to, co jsem říkal té první, bych té druhé neříkal a naopak. Jsou lidé, samozřejmě, že jsou, které ignoruju, ale jinak vůbec nemám problém s někým začít rozhovor, a je úplně jedno, jestli je mu patnáct, nebo stopadesát, jestli je to chlap, nebo holka, nebo co.

To Tě nic takového nenapadne? Tak já nevím, o čem se tak bavíte: „je, ty máš pěkné tričko“, „chutnal ti oběd?“, „pomůžeš mi s …?“, „nepůjdeš po škole…?“, vždycky je o čem se bavit. 🙂

Zbytek už Ti napsal Disraeli, tak si to tak nějak přeber.

Otvoriť pri tom svoje ústa.
Ak nevieš čo povedať, skús mať Filipa (a jeho scenár, viď odpoveď Filip84) len to pohlavie obráť, on totiž píše rady „klukovi a ne holce“. A ak by si to citovala, aj pri súčasnej rovnoprávnosti pohlaví by to bol trapas.

Upravil/a: led

Až bude o čem mluvit, tak asi česky. Při odchodu/příchodu pozdravem ;D
Také zapracuj na češtině, ať si neuřízneš ostudu. Tady máš chybu: „…oslovit, aby jsme se začali …“! Říká a píše se jinak :/