Jak je to přesně s akrofobií?

Obvykle se nejedná jen o jednu fóbii. Musí se určit přesně, z čeho má člověk panickou hrůzu. Není to proto jen zmiňovaná akrofobie. Může to být i kombinace s agorafobií, vertigem (závratí) nebo batofobie (strach z hloubky a příkrých svahů). Hypsofobie (strach z výšek a následného pádu z nich)… Obvykle to bývají právě mixy různých neoddůvodněných strachů, zapříčiněných šokem, náhlou příhodou, nemocí, vleklým stresem, depresí, přecházejícími v trvalou úzkost a panické stavy. 
Nemysli, že takto postižený člověk poleze někam na stožár, aby měl záchvat a pak ječel, že on to říkal, a že je mu teď blbě!  U někoho – kdo trpí nějakým vnitřním problémem (který si nechce sám přiznat) se také může fóbie objevit zničehonic – to je dost obvyklé. 
Nikdy nic, najednou třeba romatická procházka na prvním rande někam na vyhlídku – a prásk! – je to tady. Nic nového – pokud je člověk třeba po dlouhém hledání vhodného protějšku vystresovaný a bojí se selhání a zoufale touží po novém vztahu. Tělo ho v „pohodě“ takhle vypeče. To, že je ten druhý od toho „magora“ hned zdrhne, je jiná věc. A depka jako čuně je tady. A fóbie je na světě. 
Příkladů strachu z výšek (hloubky, etc.) jsou spousty. Někdo je tak daleko, že zvrací a omdlévá i u filmu s touto tématikou, při fotografii, četbě knihy nebo jen při samotném pomyšlení na pro něho stresovou situaci. Znala jsem pacienta s vertigem, který nesnesl píseň Já si létám, já se vznáším. Paradoxně ale na „to“ tito lidé často myslí a do podvědomí se jim jejich stresor vkrádá samovolně (i když sedí v klídku doma), což je pro ně samé velice traumatizující. Jelikož jsem proti psychofarmakům (která způsobují další bludy a mají hodně vedlejších účinků), jediným vhodným léčebným prostředkem je psychoterapie. „Nejjednodušší“ je přimět pacienta soustředit myšlenky jiným, pozitivním směrem, najít mu smysl života a jeho strach eliminovat tím, že ho přijme. Záleží na síle mysli jedince a také (zejména!) na prostředí, ve kterém se pohybuje a žije.

měl jsem pod sebou jednoho nového hasiče, který měl strach, postupně jsme jej navykali, trvalo to asi 3 týdny, nenásilně. Nejdříve jedna příčle (u pociťoval strach) na žebříku, pak druhá. Musel na nástavbu CASky zkontrolovat uložení apod. Časem se otrkal, nakonec se nechal i vyvézt plošinou do výšky 27m. Je fakt, že jsme o tom věděli a tak jsme jej moc nebrali na zásahy ve výškách, a když to jinak nešlo, tak nás jistil ze země. Jinak dobrý a spolehlivý kluk.

Jak píše Česílko – dá se s tím naučít žít a ten kdo tyto fóbie má, tak při jejich překonávání prožívá nádherné stavy z překonání nějaké mety.
Protože nemiluji hloubky, tak při příchodu k propasti (třeba k Macoše), tak obavy mám už asi 500 km před ní a měsíce než se k ní rozjedu. A to je problém těch fóbiií – strašíme se dřív než je potřeba. Dá se říci – strašíme se pro jistotu raději předem.