Jak jste se zachovali, pokud jste neočekávaně potkali známou nebo slavnou osobnost?

Stejně jako Bohuš Stejskal (B. Polívka), když ve filmu potkal Gotta.

Asi budu za černou ovci, ale já je ani nezdravím. Zná je každý, oni ale každého neznají a kdyby měli všem lidem odpovídat, přijdou o hlasivky. Nevidím na nich nic neobvyklého, snad jen to, že se rádi ukazují v televizi nebo filmech a to my skromnější ne. Nepadám před známými tvářemi na zadek, znám schopnější lidi, kteří se nikde nepředvádí, nemají to v povaze.

Na otázku co může být příčina: Máš málo sebevědomí, obdivuješ je a sám si připadáš méně důležitý. Určitě nejsi.

Upravil/a: Anemone

Já jsem – aspoň zatím a pokud vím – pozdravil…
😉
Akorát Nohavicu, se kterým jsme si kdysi tykali, jsem taky pozdravil ´klasicky´ – Dobrý den…
😉

Potkal jsem takové lidi několikrát a myslím, že jsem se zachoval zcela standardně.

Upravil/a: quentos

Tak si to zkus otočit. Seš známej a slavnej a lidé kolem tebe budou přecházet bez verbálního projevu. Třeba se jen usmějí. Budeš si myslet, že jsou to blbci? Podle mýho, takhle blbec nevypadá ;). Jenže to, jak reaguješ ty, se právě všeobecně neděje, anebo se to děje málo.
K otázce- mám to přesně jako ty. Polknu emoce, projdu a později si v mozku proberu, co vše se mohlo a nemohlo stát a pomyslím si něco ve smyslu- tož to je blbec ten Kája, moh jet s nama!

Na letišti jsem narazila do Gotta, ani jsem se neomluvila, nepozdravila, jen tak vejrala. Zdálo se mu, že jsem až moc blízko, tak mě jemně a s úsměvem odstrčil. Nojo, byla jsem úplně mimo 🙂
Myslím, že i kdyby do mě tenkrát kop, že by mi to bylo fuk:-)

Asi cca před 15 lety nás s kamarádkou v našem městě zastavil z auta Zdeněk Svěrák, ptal se na cestu do nemocnice. Zíraly jsme na něj, byly z něho v úžasu a rozpacích. Byl milý,klidný,slušně poděkoval a krásně se usmíval. Asi týden to byl pro nás největší zážitek našeho života, nic nebylo lepší…:-)
Řekla bych, že to jsou jen rozpaky z nečekaného setkání se známou osobností. Jsme z toho zaskočení, nervózní a zmatení.
Častější kontakt s nimi by nás už tak z míry nevyvedl.
🙂

Jednou už tady podobná otázka zde byla.
Odpověděla jsem, že jsme se sestrou studovaly v Praze
a chodily si na Kampu do pekárny kupovat pečivo a tam
jsme vyhlížely Petra Štěpánka neměly jsme odvahu ho
pozdravit. Asi to věděl.
Ale herce Kanyzu toho ano, byl to strýček jedné naší
spolubydlící, a to jsme se nestyděly. Klidně jsme ho
zdravily a on nás taky. Byly jsme mladý žáby.
Když jsme viděly Vondráčkovou, tak jsme se lekly,
měla na tváři a krku tolik make-upu, že byla bílá i v
létě vypadala, jako smrt. A dalo se jí do něj rýpnout.
Pořád si hraje na mladici :)
…
Kanyzu a Vondráčkovou jsme potkávaly na Karlově mostě.

Pozdravím a „osobnost“ mi odpoví. Nejlepší byl Rajko Doleček- Pozdravila jsem slušně:„Dobrý den“ a Rajko mi odpověděl: „Nazdár“. 🙂
Nejsi blbec, prostě tě to trochu vyvede z míry. 🙂

Upravil/a: marci1

Já se

1. nedívám na televizi, a
2. si špatně pamatuji lidi,

takže bych jej nebo ji nejspíš ani nepoznal.

Na podobnou otázku už jsem tady odpovídal. Jako dítě jsem dával kytku Gagarinovi. Trému jsem neměl, bylo mi to jedno.

3 x jsem se potkala s Jarkem Nohavicou a pokaždé si s ním povykládala. Když jsem potkala paní Danu Zátopkovou, pozdravila jsem ji, usmála se a měla jsem velkou radost. Stejně, když jsem v Luhačovicích potkala Václava Hudečka a jeho ženu Evu, pozdravila jsem oba a usmála se na ně. V Praze jsem dříve potkala třeba Danu Kolářovou, pana Vinkláře, Petra Štěpánka nebo Jiřího Helekala. Já známé osobnosti vždy pozdravím. Jako holka jsem byla se svou babičkou v Ostravě a na náměstí jsme potkaly pana Kobra. On babičku pozdravil první a prohodili spolu pár slov. Já ho znala jen z televize, tak jsem se babičky ptala, odkud ho zná a ona mi řekla, že byli sousedé a hrával prý s dědou karty. No těch herců a zpěváků bylo mnohem víc, ale je to pro mne vždy příjemné, potkat nějakěho umělce, sportovce atp. Pana doktora Dolečka jsem taky pozdravila na nástupišti jednoho ostravského nádraží. Já věděla, že se znal osobně s mou tetou.

Upravil/a: yuko

Na tvou poslední otázku odpovídám, že blbec určitě nejsi. Prostě máš před některými známými celebritami, které velmi uznáváš, psychický blok. Samo o sobě je to blbost, jsou to „jen známé osoby“, z médií. Nejsou o nic lepší, horší nebo výše postavení, než my. Ale kolikrát nás zasáhne jejich život víc než náš vlastní. Já, když potkala párkrát slavnou osobnost, mlčela jsem, mrkla jsem na ni maximálně s malým úsměvem a ani nepozdravila. Proč taky? Kdyby je zdravil každý, kdo je pozná, na potkání, budou akorát otrávení. Nemají to lehké. Já bych slavnou osobností být nemohla, nevylezla bych z bytu. Nesnesla bych zájem lidí. Nedivím se, že bydlí za plotem v soukromých oddělených domech. Proč jsi neodpověděl Čunkovi na pozdrav, no mohl jsi, ale asi tě zaskočil a když jsi nabral dech, byl už za tebou, nečekal jsi jeho pozdrav vůči „obyčejnému člověku“. Já, akorát jednou, když jsem potkala Tomáše Linku ze Zelenáčů, jehož mám moc ráda, na festivalu „Stodola Michala Tučného“ , vrátila jsem se o pár kroků, zavolala na něj, podala mu ruku a řekla jsem mu, že ho moc ráda poznávám. Ale to bylo na návsi v Hošticích v neformálním prostředí.

Zkuste se mrknout na podobnou otázku

https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/potkali-jste-se-ze-znamou-osobnosti…

Choval jsem se snad normálně. Dělal jsem fotky na CD a na plakáty několika poměrně známým zpěvákům a jedné opravdu známé a slavné české zpěvačce. Bylo to v pohodě, jsou to taky jenom lidi.

Podle okolností.
Někdy jsem pozdravila, jindy – když jsem viděla,
jak se za nimi každý otáčí – jsem se jen usmála
(ve smyslu „z toho si nic nedělejte“)…

Jenom jednou jsem se zarazila. Věděla jsem, že toho člověka
znám, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud. Možná si mých
rozpaků všimnul a pozdravil on mne – Luděk Munzar.

Fakt je, že kdyby je všichni zdravili, tak by nestačili odpovídat. A kdyby neodpověděli, tak je mají lidi za nafoukance. Pokud se s nimi neznám, nezdravím.

Potkávám často Koháka, ale ani nepípnu a jdu dál. 😁

Kdysi před 20ti lety,mel na náměstí proslov Miloš Zeman.začalo pršet,a schovali jsme se do průchodu.On se otočil a podíval přímo na mě.Hodila jsem ledový,až pohrdavý pohled,proč,sa­ma nevím.

Já kdysi potkal pana Železného z Novy a bylo to v ZOO v Praze. Vyjeli jsme lanovkou nahoru a on tam byl. No co, požádal jsem ho zda by se s náma vyfotil. Souhlasil a tak mám fotku.
No a druhý známý byl Gross. Něco jsem dělal na autě u domu. Na parkovišti zastavilo auto, vystoupil chlap, omrknul to a pak vystoupil on se svou ženou Šárkou a šli směrem ke mně. Jeden z ochranky zůstal v autě a ten druhý šel s nima. Prošli kolem mě a vešli do vedlejšího vchodu. To jsem jen pozdravil.

No tak,známou osobnost bych normálně pozdravil a slavnou taktéž.Nevím jak mohl u Keplera nastat nějaký psychický blok,když jsou to normální lidé.Navíc,já z nich tedy moc odvázaný nejsem.A některé známé či slavné „osobnosti“ bych také dokonce s radostí nakopal do držky a zádele,ale samozřejmě bych to neudělal.Nebudu je jmenovat,každý má své „oblíbence“ pro které by to s radostí udělal.

Jsou to lidi jako my. Záleží i na situaci.Pana Trošku jsem potkala v Litoměřicích jako návštěvníka,poz­dravila jsem,poprosila o společné foto,popovídali jsme. Ale třeba v restauraci u jídla bych si nedovolila někoho otravovat.

Jednou jsem potkal v Glóbusu Zaorálka z ČSSD. Zíral jsem na něho tak, že rýpnul to to ho druhého a řekl: „Tady se mi to nelíbí, padáme“ a kvapně se vytratili.

Já mám v této záležitosti jakési zvláštní „zatmění“ nebo jak to nazvat. Když to není náhodné, ještě to jde, ale někde v davu… Zatímco někdo jiný z těchto lidí šílí i při náhodném setkání, tak já nevím, čím to je, ale v davu ty lidi úspěšně přehlížím.
Toho Josefa Dvořáka stojícího v JulděFuldě pod kolotočem asi před 35ti lety jsem nepřehlédla snad jen proto, že na něj upozorňovaly ostatní děti. Podotýkám, že jsem tehdy patřila do věkové kategorie, která toho „vodníka“ vyloženě milovala. Ještě dlouho, když už o něm věděl celý kootoč, jsem měla co dělat, abych ho v tom davu našla. No, povedlo se :D

Jednou se mi stalo, šla jsem takhle s kolegyní Hybernskou ulicí v Praze. Ono to tam bylo tehdy dlouho takové rozkopané, špatně se tam procházelo, úzký prostor. Srazit se za chůze s protiproudem nebyl problém. Tak jsme do sebe vrazili s nějakým chlápkem tak o dvě hlavy vyšším než já. Nic se nestalo, šli jsme dál, nicméně jsem se instinktivně ohlédla, co to bylo za pometlo, načež kolegyně povídá: „Jo, byl to on.“ Tak jsem trochu nechápala, který „on“ to jako měl být. Údajně jsem se srazila s Ivanem Mládkem, prý i benjo ve futrále si nesl, ale i kdyby jste mě rozkrájeli, já ho neviděla.

Nevím, nějak to jde mimo mne 🙂
Jednou jsem ovšem ne zrovna lichotně pozdravil Lukáše Pavlásku, protože vystupoval v mé oblíbené hospodě, vstupné stovka, panáky za dvojnásobek a zákaz kouření 🙂 S kamarádem jsme tam vešli, protože jsme si nevšimli nápisu na dveřích, při vstupu málem zakopli o kabely k mikrofonu a o pana Pavláska, vyměnili jsme si pár hrubších slov, šli jsme se posadit a barmanka nás došla „vyhodit“ 🙂

Myslím, že obvyklý postup je pozdravit, případně se mírně usmát. O nějaké povídání asi určitě nemají tyto osoby zájem.

Vždycky si představím, jak dokážou být někteří jedinci otravní (viz zmiňovaný Bohuš, bohužel takových lidí existuje dost v reálu), a snažím se chovat jako při setkání s někým, koho znám jen od vidění. Podle situace, od „dělám že nevidím“ přes pokývnutí na pozdrav po zdvořilý pozdrav. Psychický blok je určitě lepší než halekačka typu Bohuš.
Teď v létě jsem stál ve frontě na zmrzlinu za Ivanou Chýlkovou, kolem kroužili Kraus senior a junior. No žádný důvod k reakci, snažil jsem si je prohlídnout jen nenápadně. Žádný Bohuš se tam naštěstí nevyskytl, takže prázdninová pohoda pro všechny.
Když si představíš, jak ti lidi oceňují, že nejsi Bohuš, třeba ti to pomůže k tomu chovat se normálně.

Příčina?
Šok. Je to, jakoby náhle přistáli mimozemšťani. Něco nedosažitelného náhle sestoupilo mezi nás, obyčejné smrtelníky… Mívala jsem ten pocit, když jsem jako nová pracovnice u nás v práci potkala našeho šéfa nejvyššího, do té doby jsem ho znala jen z fotek, objevoval se i v novinách… Anebo když jsem po škole dělala pár let pokladní. To jsem měla na kase ten známý astropár – Arianu a Ravena Argoni, Viléma Čoka, nebo Honzu Musila (to bylo v době, kdy se vysílalo Áčko a on měl ještě vlasy). Vždycky jsem se napřed lekla, naštěstí to rychle povolilo. Já je pozdravila, odmarkovala, zkasírovala a pak si v duchu vynadala, že jsem si neřekla o podpis.