Jak moc musí být člověk na dně,aby se od něj odrazil?

Tohle „dno“ – to je velmi relativní pojem.
Každý jej má různě hluboko.
Snad potěší slova klasika: „Nikdy není tak zle,aby nemohlo být ještě hůř“.

… a kdykoliv si stěžujeme jak je špatně,vězte,bu­de hůř

Myslím že opravdu hodně znám takovychto známých spoustu co byli opravdu na dně .Pokud jsem mohla ráda jsem jím vždy pomohla.Záleží na tom když je ten člověk úplně na dně zda se snaží se z něho dostat pokud toto udělá myslím si že po čase se mu dařit bude když se ale jak se říká nezvedne nechá vše tak nikdy se z toho nedostane.

pravé dno čeká na člověka tam když stratí blízké a i jakého koliv člověka co by mu pomohl byť jen korunou a situace kdy něco zařídí a dvě věci přibydou to je dno a věřte odrazit se alespoň na polovinu cesty ode dna k hladině trvá půl života aby ste si mohli říct konečně mě nadnáší a né potápí… dno je když člověk nic a nikoho nemá a nikdo o něm nic neví (neexistuje)

Věříte na osud, coco? Ptám se, protože ta vaše otázka tak dost vyznívá :) „Jak moc MUSÍ člověk trpět..MUSÍ se člověk dostat až na dno…“ Jako kdyby klíč ke štěstí člověka držel ve svých rukách někdo jiný – a ne člověk sám.

Řeknu vám to takhle: Osud buďto EXISTUJE – a potom se můžete vzpírat jak chcete: stejně nevyhrajete…
A nebo nic jako Osud NEEXISTUJE…a tím pádem jste to VY, kdo rozhoduje o svým životě a štěstí.

Můj osobní názor je ten, že těch neovlivnitelných událostí se člověku v životě děje jen malý procento – patří tam třeba úmrtí blízkýho člověka. To se vám prostě stane -a můžete protestovat a bojovat jak chcete, NEZVRÁTÍTE to.

Ale to všechno ostatní se DÁ šoupnout do škatulky: „TAKHLE TO JÁ NECHCI, MUSÍM TO ZMĚNIT“. Ať už jde o finanční trable, problémy s láskou, neúspěchy v profesním životě… Někdy (často) se může zdát, že situace řešení nemá – a nebo není ve vaší moci. VŽDYCKY ale je ve vaší moci! Někdy trvá, než najdete cestu z průserů ven a je potřeba obětovat hodně a padnout na hubu ještě víc… ale člověk se vždycky zase nějak sebere. Musí! A pak už může být jenom líp. Nebudu rozepisovat svůj život – ale sama jsem „ryla držkou v zemi“ několikrát. Začalo to právě úmrtím blízkýho člověka (to jsem ovlivnit nemohla)… a pak se začal nabalovat jeden můj kiks na druhý (a to už byla má vlastní blbost). Vždycky jsem fňukala, nadávala na osud a na pánbíčka..a změna stejně žádná nepřišla, snad jenom k horšímu. Až když jsem pochopila, že každý je svýho štěstí strůjcem, začalo se to lámat. A sama jsem čučela a čučím vlastně dodneška, jaký má v sobě každý člověk potenciál a sílu. Fakt k neuvěření :)))

Z velké části souhlasím z „barnajka“. Ale vždy je třeba trochu toho pokakaného štěstíčka. Takže osud existuje. Stačí když se dostaví nemoc a můžete dělat jedno předsevzetí za druhým !!!! a jste v tom až po uši.

Kamarád dostal rakovinu plic a má před sebou dva měsíce života,je na kyslíku a na lůžku.Zemřela mu nedávno dcera.Je to osud a nebo to má ve vlastních rukou?Padl na hubu,zvedne se vlastním přičiněním nebo zasáhne osud či vyšší moc?Je to smůla,jak dlouho má trpět,co je to dno?Nebo rána osudu?Kdo ví.Kde je hranice toho dna,tam kde si jedni zoufají,jiní páchají sebevraždy.