Mluví o řečnictví, které se nazývá demonstrativum (epideiktické, slavnostní).

http://ld.joha­nesville.net/slov­nik/g

Začátkem tohoto slavnostního vystoupení je v projevu předmluva, případně prolog, v hudbě předehra.

Předehra je to, co je ve slavnostním řečnictví předmluva. Tedy i hráč na „aulos“ začne hrát to, co umí, v čem je dobrý, jeho hra je tedy jakýmsi klíčem k pochopení melodie.

Stejně jako je důležitá předehra, je důležitá i předmluva.

Před zahájením řeči, uvede řečník klíčovou poznámku celého projevu a spojí ji s tím, co bude následovat, o čem bude mluvit.

Nevidím ve spojení předmluvy a předehry nic zvláštního. Stejně jako hráč, tak i řečník by měli uvést, o čem budou mluvit či hrát, tedy umět předmluvou i předehrou připravit posluchače na hlavní „vystoupení“.

Upravil/a: annas

A proč by nemohl? I tehdy byla svoboda slova, napsat si můžete, co chcete, srovnávat můžete cokoli s čímkoli, třeba i nevhodně. Třeba hrát na píšťalu neuměl a měl o tom zkreslené představy.

Každý může srovnávat dva rozdílné prvky podle toho, co mají společné i podle toho, čím se liší. Záleží na úhlu pohledu. Něco je důležité a na něco zase zapomene. Dvacet různých filozofů a dostaneš dvacet různých výpovědí, které jsou charakteristické daným člověkem a jeho názory. Když se ti líbí cirkusové vystoupení, kino, fotbal tak to má něco společného, a je třeba, abys to dokázal popsat vlastními slovy. Dnes by se dal srovnat frekvenční rozsah, vibrace u hudebníka i u řečníka. Ale nejde o správnou interpretaci tonů, zvuků, slov a pod. Podstatné je, co to posluchači přinese. Zvýraznění, opakování, zaujetí posluchačů. A mohl bych pokračovat. Je málo vrcholných řečníků a stejně tak je málo hráčů na píštalu.