Tohle se mi sice nikdy nestalo, nestává, a ni nestane, jelikož nehodlám dělat jakoukoli práci, kde nade mnou bude stát nějaký arogantní šašek, co si na mě bude léčit své komplexy, tudíž jelikož jsem člověk, který se nenechá od někoho buzerovat, tak bych ho prostě slušně a s elegancí poslal do řitního otvoru, a šel bych jinam.

menší dodatek: Kdyby lidi nebyli blbí, a přesně takhle by to dělali, šéfíkové by si pak honem rychle rozmysleli, jestli chtějí řídit svůj podnik se zaměstnanci, nebo bez nich.

Upravil/a: anonym

Těžko říct, jak se jinak bránit, nevím.

Spíš si myslím, že zaměstnanec by měl dělat to, co se mu řekne.

Jinak ať se udělá pro sebe, a bude mít pokoj.
Ředitel má jiný starosti, než řešit žabomyší sváry.
Vůbec nemám ponětí, jak moc slovně napadá zaměstnance. Kdy už to je přes čáru…

Asertivně.
Tzn. slušně nadřízenému vysvětlit, že na sebe řvát nenechá.

V pracovní náplni většinou bývá formulace ve smyslu,
že zaměstnanec je povinen plnit úkoly nadřízených.

Takže podle mne by záleželo na tom, jak moc se zadaný
úkol liší od druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě.
Pokud by šlo o jiný než sjednaný druh práce, může jej zaměstnanec
odmítnout např. s poukazem na to, že k tomu nemá kvalifikaci apod.

Je to těžká situace, ale hlavní je zachovat klid
a i přes nevhodné jednání nadřízeného reagovat slušně.

A samozřejmě si hledat jinou práci.
[S hulvátem ani blbcem se dlouhodobě vycházet nedá.]

Nemůžu ti radit co bys měl udělat, ale řeknu ti co bych udělal já, jakmile bychom byli v místnosti sami, počkal bych si až se ke mě otočí zády, a nakop bych ho doprdele.

A pak bych dělal jakoby nic. Kdyby se zeptal „CO SI TO DOVLUJETE!! CO JSTE TO KU*A UDĚLAL?“, já bych řek „CO MYSLÍTE?“ a on „TYS MĚ NAKOPNUL“ a já: „JAKO KDY?“

A co myslíš že by udělal? Myslíš že by někde vykládal že byl nakopnutej do zadku? Pochybuju. A kdyby jo, kdyby to někde hlásil, já bych to popřel, bylo by to slovo proti slovu, ale chtěl bych vidět, jak by se vedoucí se mnou hádal někde před personálním: „Nakopnul jsi mě do zadku.“ – „Nenakop.“ – „Nakopnul jsi mě do zadku, nelži mi!“ – „Proč bych něco takovýho dělal?“ a tak dále a tak dále, a místo abych se já chlubil před ostatními, že jsem nakop šéfa, což by mi nejspíš nikdo neuvěřil, udělal by to za mě on sám a navíc by neměl jak to dokázat, takže s velkou pravděpodobností by to dopadlo tak, že bych:
1) NAKOP ŠÉFA DO ZADKU
2) VŠICHNI BY O TOM VĚDĚLI
3) NIC BY SE MI NESTALO