Jak se naučit přirozenému úsměvu a taky smíchu?

Dá se to třeba nějak natrénovat? A kde a jak se správně smát?

Všiml jsem si, že úsměv a smích jsou společenským měřítkem a vůbec přitom nejde o to, co člověka rozesmálo.

Myslím, že úsměv se smíchem nějak souvisí a když člověk neví jak správně na jedno či druhé, přichází o obojí.
Příklad: Člověk má od přírody pěkný, přirozený úsměv, třeba až do dospělosti, jenže později většinu dne tráví v práci mezi ostatními přidavači, dlaždiči, betonáři, zedníky, přidrž cihlami a tam se přirozeně bojí, nebo stydí ho ukazovat. Vlastně zde přijde s úsměvem do styku velmi zřídka, úsměv na člověka v tomto prostředí sám jaksi přirozeně vlastně nepřichází a když už z nějakého důvodu ano, zaručeně se to stane ve chvíli, kdy všem ostatním nepřijde úsměvné vůbec nic. No a naopak, když se v tomto prostředí kolektivně propadá smíchu, tak pro změnu vtipné nepřijde nic normálnímu člověku. Takže člověk svůj úsměv (vlastně i smích) často raději maskuje, aby nedostal třeba rovnou přes držku, že jo… už tak dost, že se při „kolektivním“ smíchu do smíchu vlastně nutí, aby taky nějakou nenafasoval. Časem o svůj krásný úsměv od přírody přijde. A tak bych mohl pokračovat v dalších a dalších příkladech, jak se odnaučit přirozenému úsměvu.
Takže, jak to někteří lidé dělají, že i ve společnosti vypadají, že se usmívají či smějí přirozeně a přesně vědí, proč a čemu? Děkuji.