Jak sebevrah dokáže překonat pud sebezáchovy?

Chceš rady nebo o co jde (nějak moc se poslední dobou zabýváš smrtí.. :P)?

Jeho psychický stav už ten pud většinou překonal… často se takoví lidé spíš naopak snaží najít důvody proč žít, hledají motivaci, někdy pomoc (ostatních), snaží se ten pud „obnovit“ nebo posílit. NĚKDY to vycítí jejich blízcí a tu pomoc jim poskytnou nebo zařídí. Jiní už to prostě vzdali a už moc nepřemýšlejí nad tím, jestli to udělají, ale spíš jak. A jakmile se pro něco rozhodnou, pak už v tu chvíli to mohou dělat bezmyšlenkovitě – zde už nemusí hrát roli ani vůle ani pud. Samozřejmě záleží na situaci a co je k tomu vede… může se to lišit.
Dá se říct, že vůlí, ale často je to spíš tak, že již ztratili vůli k životu = ztratili, či potlačili i pud sebezáchovy. Psychika/mentalita je k tomu dohnala… rozuměj, že důvody k depresi apod. mohou být různé (někomu stačí „ke zlomení“ hodně málo), to ale neumenšuje tu depresi a negativní nálady, které tu psychiku ještě zhoršují. Většinou je to začarovaný kruh a ten stav se spíš horší (a člověk sám to moc nezvládne – až na vyjímky – pokud nevyhledá pomoc nebo si o ni prostě neřekne. A ani to samo o sobě hned neznamená záchranu; jen se zvětší potenciální naděje, v úspěšnou pomoc a zlepšení situace). V okamžiku sebevraždy je zde otupělost, neuvědomování si následků (ne vždy, ale často), a je to celé důsledkem bolesti, která je k tomu dohnala, čímž taky potlačili ten pud sebezáchovy – a ten popravdě NENÍ až tak těžké překonat (navíc ta psychika mohla být postupně „nahlodávána“ měsíce, ale i roky… takže se to postupně akorát stupňovalo). Jeho překonání obnáší již ta prožitá bolest… a pud sebezáchovy není jen o přežití a vyhnutí se smrti, ale též vyhýbání se jakékoli bolesti (a hlavně té větší) – jenže ten dotyčný právě tu velkou (psych.) bolest prožívá po delší dobu a to ho ochromilo a do této situace dostalo. Důvodem k činu je pak zbyvení se té bolesti / těžkosti života, která ho tak trápí a ničí.

Hele, někteří byli zneužíváni, jiní byli ve válce a prošli třeba několika bitevními pekly, přišli o končetiny, nejlepší přátele, zůstali ochrnuti, další toho v životě ztratil hodně, byl na mizině, bez domova, jiného potkal velký neúspěch (životní prohra, desetiletá úsilí vniveč), další ztratil spoustu přátel, příbuzných i těch nejmilovanějších, další si prošel fyzickým a psychickým utrpením – vyloženou agónií, jiného potkala velká nespravedlnos­t/křivda – i třeba od společnosti/jus­tice, jiní vyrostli ve válečné době a na nebezpečném místě, někteří tvrdě pracovali od dětských let a nezažili pořádně nějakou větší radost/luxus, bezstarostnost, pocit bezpečí nebo radosti, (atd), a v podstatě jsou ve výsledku docela v pohodě a unesli to. Třeba z toho nakonec vyšli silnější. Jiní měli ve 13 neopětovanou lásku nebo třeba na chvíli omezenější sociální kontakt nebo je trochu někteří urazili a dotkli se jich, a tím pro ně život skončil… Do těch depresí se člověk může dostat různě, ale důležitá je i ta ‚počáteční‘ mentalita/psychika a tedy síla. Někteří jsou prostě zranitelnější, slabší, hůř snášejí (vše, jakoukoli nepřízeň, jakoukoli změnu – což je pro ně často nepřízeň/neštěstí), emocionálnější (nezdravě přecitlivělí), nezvyzrálější apod. Že jsou takoví je spíš společností a výchovou. Navíc se tím nedá zlehčovat ta bolest ani ten problém – ale rozdíl té psychiky, celkové osobnosti, tam prostě je. Někteří mají k depresím sklon, jejich povaha k tomu tíhne, mají jistou sebedestrukci, nezdravou psychiku a mentalitu (ještě před těmi depresemi a „nepříznivým osudem“) a do těch depresí a sebevražedných nálad se mohou dostat lusknutím prstu.

Samotný čin je kolikrát otázkou okamžiku… kterého mohou vzápětí litovat (pokud nenastává smrt okamžitě), ten okamžik nemusí trvat ani vteřinu. Často mají v tu chvíli otupěnou mysl, smysly a neuvažují. Tak třeba polykají jeden prášek za druhým (ok, zrovna tohle může zabrat i třeba minutu), nebo si podřežou žíly nebo se prostě převrhnou (z velké výšky), skočí pod vlak, pustí si plyn atd. Ono vlastně zabít se, není těžké (nemyslím psychicky) – život a lidská schránka je poměrně křehká a dají se zničit ve zlomku vteřiny. Naneštěstí – o čemž svědčí i úplně blbé nehody, které se dějí vlastně pořád, každou chvíli po celém světě. Lidské tělo i život obecně jsou dobře vymyšlené a propracované ve svých funkcích, jsou to takové zázraky, ale taky jsou extrémně zranitelné a odolnost nebo celkové šance jsou bída.

Upravil/a: Disraeli

Stačí nevidět žádné východisko a žádné řešení. Prostě konec všeho.

Sebevražda vyžaduje pořádný kus odvahy. Musí překonat strach, aby například skočil z mostu.

Silou vůle.

David R. Hawkins, v knize Vzestup po úrovních vědomí, v prvých dvou kapitolách prvé části (Hanba: zoufalství & Vina a mstivá nenávist), docela podrobně popisuje, proč se, docela často, stává, že osoba, která je na úplném emocionálním a duchovním dně, je-li jí objektivně pomoženo, ona se začne z toho svýho srabu zvedat, tak najednou spáchá sebevraždu.

Arciť, protože na tom opravdovým dně nemá, pomalu, ani sílu vstát a se nažrat, ne tak se dobře (nebo blbě – každýmu co jeho jest!) pověsit. Nebo si vzít nějaký prášek, to už je vůbec úplně a naprosto mimo její svět (no, ta cesta do lékárny, teďka by to stálo peníz …! 😲🤢). Ale jakmile se trochu zmátoří, tak protože to trvalo moc dlouho, tak ejhle – dobře visí! Nebo si vezme prášek.

No a teďka záleží na tom, jestli se zadaří a už je od ní konečně pokoj, no a nebo bohužel, život není krásný. Ale tak to už je samostatný příběh, že?

Bohužel nelze poskytnout více informací o tom, jak sebevrah dokáže překonat pud sebezáchovy, protože to by mohlo být nebezpečné a mohlo by to vést k sebepoškozování.
😕

Tak ono to všechno může být docela easy pokud představa vlastního současného života je strašnější než představa smrti. Bo vše je zde pouze o vlastní představě a následně o vlastním přesvědčení a s takovým vlastním „určitě správným“ přesvědčením uvnitř hlavy nehne ani párek volů!

(Proto já vždy tvrdím jediné podstatné v hlavě je šišinka a z ní pramenící jesnozřivost vše ostatní okolo je až druhotné, podřadné.)

Snadno.
Zmizí.
Pokud nejde o zkratkovité jednání v afektu, i s cílem někoho „vytrestat“ (partnera, když skáče z okna), zbavit se všeho, mít klid.
Jde o plánované rozhodnutí, celkem silné osobnosti a (pevné, neměnné rozhodnutí, nechuť být a „řešit“).
Také, viz. odpověď Ametyst.
Pud sebezáchovy má člověk, který chce, touží žít. Zachránit se. Přežít.

Stačí když si usmyslí že jeho smrt přinese méně bolesti a zklamání než jeho život