Jak si představujete smrt?

Já věřím, že duch je nesmrtelný. Tělo je jen schránka, kterou po smrti opustíme a pak se ono rozpadne

Mám stejné přesvědčení. Prostě hluboký spánek, ve kterém o sobě taky nevím. Vzbudím se a ráno. Zde se nevzbudím nikdy. Žádné vědomí.

Nemám konkrétní představu o smrti. Vždy, když o ní přemýšlím, nemohu tu myšlenku vyhnat z hlavy. Beru jí prostě jako spánek, nevím však co se v něm děje.

Jo, to jsou veci mezi nebem a zemi. To ja si netroufam tipovat, ale snad tu jeste chvili pobudu, i kdyz mi uz moc dni nezbyva na tomto svete.

Tvá verze je ta příznivější- vůbec nevědět, anebo taky zůstat cítit cosi příjemného, nejspíše jakousi vibraci. Ta horší verze je cítit jinou vibraci, která není vůbec příjemná a cítit ji věčně (pojem věčně si nedokážu ani představit), ale…

Už jsem to zažil, nemusím si to představovat. Měl jsem cosi/někoho milovaného a věděl jsem, že je se mnou spjato (zdálo se, že nerozlučně a tudy nejel vlak). Pak, z minuty na minutu, jsem z toho neměl nic. Prostě nic. Ztratilo se to, zmizelo. Navždy (kdo chce, chlácholí se vzpomínkou). Smrt je tedy nic. Je to NIC. A i kdyby tam někde v „neznámu“ bylo něco, tak tady a teď je to PRO VŠECHNY (přeživší) stejné NIC 🤷‍♂️

Zemře-li milovaný v tu chvíli nemáme nic a máme-li prachy, pácháme trapné charity, více nás nikdo nenaučil, nebyl pádný důvod 🤷‍♂️

Ta naivní a zcela bez smyslu a marná snaha člověka vyrábět a vlastnit stále něco hmotného, bože… 🤦‍♂️. Přitom jsme zázrak, který byl jen dán, a vzat.

Co vstřebáme mezi tím a kam to povede?

Smrt si ani nijak nepředstavuji….. Snad, jako ztrátu vědomí, navždy, bez probuzení, konec. Pak duše opustí tělo.
Vím, co je smrt, viděla jsem to mnohokrát.

Smrt, nebo co bude po smrti? Smrt je okamžik zastavení životních funkcí. Ale podle popisu spíš to druhé. No, to si představuju tak, že jednu chvíli umřu a šlus. Přestanu vnímat a z mého úhlu pohledu už nebude nic. Nic posmrtného neexistuje.

Nijak, mám zajímavější činnosti.