Myslím, že Buddha má jistým způsobem pravdu. Je ale třeba si uvědomit, že žil jinak, jeho touhy souvisely s vnitřním „já“, tedy, jak je možné se vyhnout utrpení, odplaty podle zákona karmy atd..

„Jestliže toužím, trpím.“

Touha je citově zabarvené a silné přání. Lidé stále po něčem touží, třeba chtějí mít víc peněz, být lepší než onen, mít to či ono, touží strhnout na sebe pozornost. atd. Jestliže se jim to nepodaří, nevidí vinu v sobě, ale popadne je záchvat vzteku a útočí na jiné.

Je třeba si uvědomit skutečnost, že nemá smysl dělat si problémy kvůli věcem, které se nemohou splnit, nebo není možné je kontrolovat, třeba zachránit či změnit svět. Žít a nechat žit…

Touha dovede člověka často do světa zla, protože poslechne svůj vnitřní hlas, že půjde za tím, i kdyby mu to ublížilo. .“ V tomto případě je spojená se závistí.

Pokud má člověk v sobě příliš zafixovanou touhu po něčem, často mu touha přinuáší zklamání – nenaplnění vzbuzuje i pocit úzkosti atd.

Samozřejmě neškodná je např. touha po odpočinku, práce či ostatní může počkat, když potřebuji nabrat sílu, touha po zdraví, ale je třeba něco pro to udělat …

Jak se zbavit touhy? Těžko říct. Někdy stačí zapojit rozum, že to, co chci, nepotřebuji nutně k životu, že to není snadno dosažitelné a že mohu nechtěně ublížit jiným. Dívat se kolem sebe …

Kdo někdo touží po něčem jiném, většinou ztratí to, co má. Když víme, co bychom chtěli, po čem toužíme, uvědomit si raději to, co nechceme.

Upravil/a: annas

Já myslím, že to pro člověka, který vyrostl a prožil celý svůj život v „západní civilizaci“ možné není. „Život je tady od toho, aby se prožil. Nic jiného se t tím totiž ani dělat nedá“ (přibližně Werich).

No – nevím…
Možná, že by život bez tužeb (a trápení) byl jednodušší – ale neumím si to představit a myslím, že bych to vlastně ani nechtěl…
😉
Rád žiju a prožívám, nechci jen přežívat…
😉

Nevím, jak je to v případě, že dlíte v nějakém počítači, například jste robot, nebo jste podobná forma vědomí, ale pokud přebýváte v přírodním těle, možné to není. Jen si zkuste připravit své tělo o vzduch a uvidíte, jak zatraceně budete toužit se nadechnout. Tělo, jehož součástí je i mozek, si prostě vynutí své. V případě nedostatku živin nebo vody pocity hladu a žízně. V případě chladu pomocí touhy po střeše nad hlavou. V případě nebezpečí pocitem strachu nebo-li touhou po bezpečí. Stejné je to v případě mezilidských vztahů nebo intimnějších potřeb. Touha se pravděpodobně vyvinula během evoluce, protože organismus, který toužil a přál si, usiloval o naplnění svých přání, zatímco ten, který netoužil, nejspíš rychle chcípnul a žádné sebezáchovné reakce nikomu geneticky nepředal.

Sociální potřeby vznikají už v tlupě nebo ve stádu. Problém nastává na počátku civilizace. Tím, že jedni hromadí úspěšněji statky, a tedy moc, než druzí, nastává nerovnost mezi lidmi. Jste-li chudý, znevýhodněný, znevolněný, ozve se ve Vás tužba z oblasti mezilidských vztahů a sice touha po důstojném postavení ve společnosti. A pokud Vám v jejím uspokojení někdo nebo něco brání, tato touha Vás dožene ke kriminalitě nebo k revoluci. Stejně jako hlad Vás přinutí opatřit si jídlo jakýmkoli způsobem, i krádeží. Minimálně v nějakém krimi filmu jste určitě viděl, když někoho škrtili, jak divoce se zmítal, aby se osvobodil a tím dostál své tužbě.

Bohužel i ten, kdo je zabezpečený, napapaný a nabumbaný, trpí strachem, že by o to mohl přijít. Že by ho někdo předběhl a získal větší moc. Tím vzniká civilizační honba za větším majetkem a větší mocí. Tento majetek bývá zhusta zcela zbytný, nepotřebný, říká se mu přepych a polyká prostředky, které by se daly uplatnit smysluplnějším způsobem. Roztáčí se jakési kolo touhy, kolo, které se točí jakoby naprázdno a veškerý zisk spotřebovává k tomu, aby se točilo dál. A bez ohledu na ty, které přitom srazí a vymačká je.

Dalším civilizačním problémem jsou lidé, kteří se v takovém přepychu narodí. Oni jakoby neměli touhy. Nemusí se o nic snažit – a tak se nudí. Nuda je v podstatě pocit znepokojení nad tím, že nic nepotřebuju. Nevím, zda se živočichové v přírodě nudí, ale organismy se vyvinuly v důsledku uspokojování potřeb a díky aktivitám s tím spojeným. Nudící se organismus pak vlastně má potřebu zažívat nějaké uspokojení. Potřebuje něco prožívat, pociťovat, konat. V důsledku toho, že nemá vážnou konkrétní touhu, začne blbnout. Ne aby si našel nějakou smysluplnou činnost, například v oblasti, kde trpí jiní, ale hledá pocity například v přejídání se, v drogách, v adrenalinových aktivitách a zbytečném riziku nebo se baví přímo tím, že jiným ubližuje. Takový výsledek lze označit za nezdravý, extremní, vykolejený.

Do nějaké míry jistě můžeme ovlivnit to, co si přejeme. Například Jóna odnaproti prahne po novém mobilu. Ne že by ten dosavadní nefungoval. Není rozbitý. Jen neumí něco, co umí ten nový. Jóna vlastně ty nové funkce ani nepotřebuje. Jenže ten nový je lepší a někteří ho už mají. Jóna trpí strachem o své společenské postavení, které se ve třídě určuje vlastnictvím nejnovějšího telefonu. A Jóna se samozřejmě může zamyslet nad tím, zda takový společenský mechanizmus je správný, smysluplný a co jsou zač ti, kteří na něm trvají. Tužby na této úrovni, a tedy vlastní mysl, ovlivnit lze.

Někteří asketové, – a teď nevím, do jaké míry jsou to jógíni nebo buddhisti, – dokážou utlumit i základní živočišné potřeby. Že by s nimi však dokázali zcela skoncovat, o tom mám pochyby. Pokud by se jim to opravdu podařilo, tak by totiž brzy natáhli bačkory. Trénované tělo, včetně duše, sice dokáže dlouho hladovět, ale živiny jednou dojdou a tělo zkolabuje. Nevím, zda je to kýžený a smysluplný výsledek. Nebo spíš výsledek nezdravý, extrémní atd. viz výše.

Je to smutné, ale jak uvedeno v prvním odstavci, život je vlastně synonymum pro utrpení. Bez sebezáchovných reakcí život nepřežije. Nelze přestat trpět, jde spíš o míru utrpení. Tedy intensitu a častost či dobu trvání. Pokud Vás například trápí, že to či ono nefunguje, je zdravé, když Vás to dožene k nějakému řešení. Na druhou stranu utrpení může dosáhnout té míry bolesti a beznaděje či deprese, že trpící žádá o euthanasii. A tady mi schází prostor pro srandu. Takže Vám je teď jasná odpověď na otázku: „Jak skoncovat s tužbami, nic neočakávat a nic si nepřát?“.

Ještě k výrazu „být šťastný“ z Vaší otázky. Je štěstí nějaký stav? Obávám se pocit štěstí je totéž co úleva. A kdy cítíme úlevu? Po překonání nějakého trápení. A úleva není stav, nýbrž proces. Jde o vyrovnávání mozkových chemikálií, kdy nervová soustava trpěla a byly aktivní chemikálie vyvolávající nutkání k odstranění nepříjemného agens a nyní v ní převládly chemikálie oznamující, že se to podařilo a netřeba se dál snažit. Po vyrovnání chemikálií obého typu pocit štěstí vyprchává. Z toho vyplývá, že nelze šťastný zůstat. Lze štěstí prožít, ale nikoli šťastným trvale „být“. Neboli chcete-li často prožívat štěstí, musíte často trpět. Blbé je, že přežití organismu není závislé ani tak na chemikáliích uspokojení ale v první řadě na chemikáliích trpění, neboť ty pohánějí k odstranění životu nebezpečné situace. Pocit štěstí je tedy krátký, zatímco trpět můžete do aleluja. Já to neprojektoval.

A na konec: „Má vůbec život bez ambicí a snů smysl?“. Především bez ambicí není smyslu. A beze smyslu není ambicí. Otázka je, jak ten smysl a ambice vypadají. U zvířat je to jednoduché – ambicí leguána je zahnat hlad, utéct před šelmou, uspokojit nátlak reprodukčních žláz a ještě pár drobností bez nichž vpodstatě není leguána. U člověka je to složitější. Pokud uspokojí tužby, jež sdílí s leguánem, napadají ho další možnosti, co dělat. Například jak jinému ulehčit, udělat mu radost. Jak svět vylepšit. Jak lidstvo posunout k dobru. Jsou i jiné příklady – jak svět dobít, stát se pánem jiných lidí, pořídit se něco, co někdo konkrétní taky má nebo naopak něco, co nemá nikdo. Užít si něco, co hlavně stálo hodně peněz, takže mu to ostatní budou závidět atd. Člověk ví, že je smrtelný. Ví, že je smrtelné lidstvo jako druh. Že vesmír asi nějak vznikl a asi taky zanikne. A tak jsou i tací, kteří se tážou po smyslu světa, smyslu bytí. A po tom, co s tím. Jenže pak se objeví hlad, objeví se šelma ať už v podobě účtů, šéfa nebo teroristy – a jsme zpátky u leguána …

Chápu, je to dlouhý. Jako tahle noc. Ale takhle nějak bych to pojal. 🙂

Těžko. Jogíni na tom pracují celý život a málokterému se to podaří.

Buddha byl podle mě idiot

Problémem Buddhy je, že se dal cestou bez Boha. Takový život opravdu smysl nemá. Největší člověk, který kdy žil byl Ježíš. On řekl: „Šťastni jsou ti, kteří si uvědomují svoji duchovní potřebu.“ V žalmech se zase píše: „Šťastný je lid jehož Bohem je Jehova… on naplňuje touhy (ty bohulibé) všeho živého.“ 😉