Avatar uživatele
zjentek

Jaká je pravděpodobnost, že v životě najdeme typově stejný protějšek, jaký milujeme v představě?

Anebo je všechno naopak? Nejprve snad najdeme vhodný protějšek a teprve pak tento milujeme v představě i typově? 🤷‍♂️

Dělal jsem si takový testík a například na pornostránkách model, který by typově po všech směrech odpovídal modelu z mé představy, jsem vůbec nenašel a že jsem toho prošel, takže kde se dále poohlížet? V běžném životě třeba kde? Nejlépe kdekoliv? A co vše člověk musí musí musí, aby o něj vůbec někdo stál? Na jakou notu to hrát? 🤷‍♂️

Zajímavá 3Pro koho je otázka zajímavá? aliendrone, Filip84, Darcy před 779 dny Sledovat Nahlásit



Nejlepší odpověď
Avatar uživatele
Justin1

Já jsem kdysi měl určitou představu o ideálním protějšku, ale potom jsem zjistil, že na té představě trvám stále méně, moje představa se proměnila a nakonec jsem našel takový protějšek, který se té původní představě nepodobá a odpovídá spíš té pozdější představě. Podle mé zkušenosti představa o ideálním protějšku v daném období vycházela z toho, koho jsem do té doby potkal a kdo na mě udělal největší dojem, a s tím, jak jsem potkával další lidi, kteří na mě udělali dojem, se moje představa o ideálním protějšku pozměnila.

Takže bych to viděl tak, že s tím, jak potkáváme různé lidi, kteří na nás dělají dojem, se naše představa o ideálním protějšku do určité míry posouvá a podle toho, kam se zrovna posunula pod vlivem předchozích lidí, ovlivňuje náš výběr při setkávání s dalšími lidmi.

0 Nominace Nahlásit

Další odpovědi
Avatar uživatele
aevul

Myslím, že spíš napřed potkáme ideál, aniž to třeba víme, a v životě ho pak hledáme. Ale říká se „Nechtěj poznat své hrdiny“ a řekl bych, že to platí i zde. Až ten svůj ideál najdeme, zjistíme, že i on/a je jen člověk, se všemi přednostmi, ale i chybami.

0 Nominace Nahlásit


Avatar uživatele
aliendrone

Tohle je pro mě NESKUTEČNĚ zajímavá otázka. Totiž JAK se ti povedlo utvořit si komplexní představu pro tebe „ideálního protějšku“? Já se nikdy nedostal dál, než k OBECNÝM kritériím (neměla by být blbá, bezcharakterní, ošklivá atd.) a čím více jsem se snažil upřesnit, tím více dodatečných kritérií jsem nacházel. :)

Jakmile přejdeš od obecnin k jednotlivostem, prostě KONČÍŠ. Alespoň já ano. Jedna věc je chtít „nej nej nej“, jiná je reálnost (taková NEEXISTUJE). Šance se ti tedy limitně blíží k nule a to nemluvím o tom, že NEVÍŠ/nemůžeš vědět (podle mne viz výše) JAKÁ je tvoje představa. Představ si, že jsem jeden čas chodil se Slovenkou a ta prostě NEUMĚLA ani za boha říci „Ř“. Vždycky z toho vyšlo nějaké „šrž“. A mně to nepřišlo jako chyba či nedostatek, ale NAOPAK jako nesmírně ROZTOMILÁ vlastnost patřící tak nějak k ní, něco co ji činí unikátní (bez ohledu na fakt, že většina [nejen] Slováků to také neumí). :)

BTW – k tomu chtění „NEJ NEJ NEJ“… Tak BACHA! Chtít můžeš, ale čistě interně tak, aby nikdo jiný nevěděl. A především ne aliendrone, bo on na TOHLE prostě NENÍ!! ;) :D :D ;)

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Filip84

Nevím, protože žádnou představu ideálu nemám. Vlastně ideály nesnáším, jsou to dosti nebezpečné konstrukce přebujelého myšlení.

V životě taky nechceš ideál. Nechceš, nechceš ideálního policistu, a už vůbec nechceš ideální společnost (něco, jako Japonsko, ale ještě mnohem víc). Vytváří to neskutečný tlak, není to něco, co by bylo vhodné, ne tak potřebné.

My žijeme v docela zvláštní době. Učíme se šutr obecný a šutr nadobecný, mili, mikro, piko, femto, ato, atp., ale jak funguje lidská psychika, že člověk není chodící výpočetní středisko, tak na to si každý musí přijít sám.

Žijeme permanentně v illusi, že všecko vyřešíme myšlením. Spousta lidí „řeší“ „problémy“ tak, že o nich přemýšlí. Přitom to ale vůbec neumí! Je to naprosto to samé, jako by problém s motorem u auta řešil tak, že by ho – nějak – rozebral, a potom – nějak – složil. Bez návodu, bez jakýchkoli odborných znalostí, prostě podle toho, jak to cítí. A pak by se divil, že to nejede. 🙂

Pak to tak ale vypadá. Lidé vyhledávají lidi, o kterých si myslí, že něco řeknou, a tím jim poradí, a tím se změní jejich život. Tak to ale nefunguje. Já třeba vím, že když jsem byl puboš, tak mi spousta lidí dávala různé rady, nebo jenom tak řekla nějakou zkušenost, a že měli pravdu. Ovšem, ještě větší skupina lidí, mi dávala rady, nebo se snažila předat zkušenosti (i když se jich na radu nikdo neptal, a na jejich „zkušenosti“ nebyl nikdo zvědavý!), které byly absolutně zcestné a nesmyslné. Tohle nefunguje.

Řešením je poznat sám sebe, zkrotit sám sebe natolik, na kolik je to možné, naučit se žít s tím, že nejsme dokonalí, a potom člověk, tak nějak automaticky a přirozeně, pozná „příslušníka svého kmene“. Pozná ženskou, která s ním bude šťastná (protože když bude šťastná ona, bude šťastný i on) a pozná i opak. Samozřejmě, cesta k tomu je trnitá, methodou pokus – omyl, protože myslet znamená, skutečně, hovno vědět. Ale jinak to nejde.

0 Nominace Nahlásit


Diskuze k otázce
Avatar uživatele
hesterbrown4

Ahoj drahý,
Gratuluji vám a doufám, že se máte skvěle.
Můžeme být přátelé? Řeknu vám o mně více, až od vás dostanu odpověď, můj soukromý e-mail je (mercyvail15@gmail.com) OK. čekám s pozdravem.

Avatar uživatele
Darcy

nu, ale ostala mi posadnutosť Škótmi a Angličanmi. Tí chlapi fakt vedia žiť, majú skvelý živelní humor a niečo živočišné a gentlemanske zároveň. Také kúzlo starého sveta…

Avatar uživatele
Darcy

můj ex byl presne tím, co jsem hledala, o čem jsem snila, ani nedoufala.. Oba zamilovaní jak z historického románu. Opravdu ve všech směrech splňoval moje sny a stejně jsme skončili, řekla jsem ne a šli sme si v dobrém každý svou cestou. Ono, všecky ty epické lásky, které Vám všichni závidí, kdy jse krásní, mladí, s zdraví, aktivní a bohatí l, kdy jte tak zamilovaní že doopravdy chcete dýchat stejný vzduch a třeba i ores celou sálu lidí se najdete v davu, myslíte na sebe jako telepati.. to vše se hodně přecenuje.. Netvrdím, že to nebylo úžasné, bylo. Jako z pohádky, jako Twiligh mixnutý s Outlander 😂 ale chyba je, že najednou si všechny ty obrovské emoce vyčerpají (nebo mně vyčerpají) a jde to do kopru.. najednou jsem věděla, že už není kam dál jít, co víc procestovat, zažít, udělat, že to o čem ostatní jenom sní – a ja jsem měla – mně začalo vadiť.
Je to prostě dobré si to zažít a poučit se, uklidnit se a uvědomit si hodnoty normálního života a co má opravdovou cenu.

Avatar uživatele
zjentek

Justin, chápu. Co popisuješ se říká hlavně o ženských. Že „úplně nakonec“ už berou i ten „criminal“ (pokud si „jistotu“ neochočily někdy dříve ve svém životě) 🤷‍♂️

Nový příspěvek