Jaký je význam svátku Všech svatých, který dnes slaví křesťané?

Svátek Všech svatých vychází z doložené historické události, jíž bylo vysvěcení Pantheonu v Římě v roce 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů. Svátek Všech svatých je tak vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli. Dušičky (duše v očistci) jsou rovněž katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé.

Památka zesnulých, Dušičky. Tento svátek,kdy se projevuje úcta k mrtvým, se na našem území slavil od dob pohanských až po dobu, která právě náboženským svátkům nepřála. Dnes však na rozdíl od dob pohanských klademe na hroby namísto kamínků věnce a květiny a zapalujeme svíčky.

My uctíváme, Američané se veselí
Slaví jej mnoho států a národů, každý po svém. Zatímco ve střední Evropě mají klidný průběh, v anglosaských zemích a především v Americe si lidé na tento den pečlivě připravují pestrobarevné kostýmy na slavnostní veselice, vydlabávají dýně, které mají strašit… Halloween se ale v posledních letech, s importem širších kulturních tradic, začal drát i do Česka. Popravdě má tento proud u nás nemálo odpůrců…

Rozhodně k našim zemí patří více právě uctění památky mrtvých – řezanými květinami na hrob, tichou vzpomínkou na ty, kteří už nejsou mezi námi. A leckde i setkání s příbuznými a blízkými, kteří jsou od nás daleko a jindy si na setkání nenajdeme čas…

Jaký význam tyto svátky mají jsem se nikdy vážně nedozvěděl,jen to co jsem si přečetl tady a různých časopisech.Když jsem byl dítě,chodil jsm s babičkou pravidelně,ta mi ještě povídala,že kdo nezapalí svíčku za svého zesnulého,tak jeho duše v očistci pláče,vím,že je to jinak,ale já si na své zesnulé vzpomenu vícekrát do roka,jen v tento den tak nějak více,a svíčku zapálím,aby duše měly věčny klid.

Krátce?
Svátek Všech svatých je vzpomínkou na zemřelé, kteří dosáhli věčné blaženosti.
Zítra vzpomeneme na všechny zemřelé.
Včetně těch,kteří jí ještě nedosáhli a jejichž duše bloudí světem zemřelých.

Svátek Všech svatých připadá na den 1. listopadu. Vychází ze skutečné události z roku 609 po Kr. Tou bylo vysvěcení Pantheonu (původního chrámu všech římských bohů) v Římě jako křesťanského chrámu.

1. listopad je zasvěcen památce všech svatých, tedy i těm, kteří se neslaví jednotlivě. Svátek je vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Slovo svatý znamenalo též „posvátný“, ale podle jména Svatopluk můžeme usuzovat na původní význam „mocný“, „silný“ (tak tomu bylo i v germánském prostředí; dokonce ale už tento význam lze doložit v avestě, staroíránském svatém textu. Význam slova svatý jako „mocný“ tu označoval toho, kdo má magickou, nadpřirozenou moc. Takový význam je odlišný od křesťanského pojetí, které spíše označuje toho, kdo je vyvolen k následování, kdo je silný vírou, mučednictvím apod.). V církvi řeckokatolické připadá tento svátek na neděli po svátcích svatodušních, v církvi katolické od roku 835 právě na den 1. listopadu.

V knize Život svatých od Viléma Auera se dočteme, že papež Řehoř III. dal roku 631 v Římě v chrámu sv. Petra zřídit kapli ke cti a chvále všech svatých apoštolů, mučedníků a spravedlivých Nařídil, aby na den 1. listopadu byla slavena slavnost všech svatých a aby věřící na konci církevního roku si na všechny zavzpomínali. Toto nařízení se původně vztahovalo pouze na Řím. Když však císař Ludvík Zbožný roku 836 vydal rozkaz, aby se tento svátek slavil i v Německu a ve Francii, byla nakonec tato slavnost zasvěcena celé církvi.

Na druhý listopadový den připadá Památka zesnulých – nebo také Památka všech zemřelých. Je významným svátkem, který lidé znají pod názvem Dušičky. Mimochodem – k tomu slovu duše: ještě ve staré češtině mohlo znamenat dech i duši; tzv záduší pak bylo jmění určené na modlitby za duše zemřelých a dušník byl poddaný darovaný v rámci záduší. Předpokládá se tu starý základ *dheu-es- (to pomáhá odhalit kombinace baltských a slovanských kořenů); blízké slovo deus označuje boha i boží princip. Naši předkové (tedy i Indoevropané) měli o duši 2 představy. Odlišovali duši stínovou a dechovou. Věcnější a masivnější byla však stará představa o duchu. Ten byl stále spojován s původním tělem (tedy byl chápán odlišně od obou představ duše; někdy ovšem představy splývaly).