Je náš osud řízen vesmírem (bohem)?

Co je osud? Něco, co určuje naše dění, náš život. Věřící pak chápou tak, že jim vše určil bůh. V buddhismu osud určuje karma. Je třeba rozlišovat dobro a zlo.

Domnívám se, že se nemůžeme vzepřít svému osudu, ale je třeba jej přijmout. Přišli jsem na svět – nevěděli jsem o tom, odejdeme, také nevíme, kdy to bude.
Osud nám stanovil délku života. Věřím, že cesta životem je zpravidla klikatá, občas se musíme vracet a začít znova. I když se nedaří, smířit se s tím, jak stojí v osudu. Nepomůže žádné PROČ.

V minulosti lidé určovali osud podle hvězd, podle znamení, podle toho, zda věřili v reinkarnaci, teorii návratu, nebo v boha..

Je pravda, že některé událostii můžeme změnit nebo jim zabránit, či ji pomoct.Je třeba si říct, že to tak má být a že je často zbytečné proti něčemu bojovat. Jedině tak získáme klid. Život se nedá vrátit, jediná cesta je vpřed. Existuje okamžik, kdy se občas zamyslíme, uvědomíme si příčinu např. nezdaru a neseme jeho důsledky – zasáhla ruka osudu, třeba náš Vesmír.

Protože náhoda neexistuje, stane se, co se stát má.

Je něco mezi nebem a zemí, něco, co stále neznáme, o čem nevíme.

Paul Brunton: „Ve vesmírném dramatu hraje každý člověk roli od něho požadovanou. Ani divadelní hra, ani role nezávisí na jeho osobním výběru. Přesně ty okolnosti, které podněcují jeho rozhodnutí nebo inspirují jeho činy, jsou předem vepsány do textu hry. V textu je také i jeho pokus změnit svoji roli nebo její odmítnutí pokračovat.“

https://www.pau­lbrunton.cz/show-free.htm?fid=90

Upravil/a: annas

To netuším. Rád bych se ale dozvěděl něco více o těch výzkumech. Pokud vím, tak žádný solidní výzkum na vědeckých základech doposud nebyl předložen. Vše jsou snad jen hypotézy.

Něco málo o vesmíru už přece jenom víme, ale všechno se nedovíme nikdy. Lidstvo existuje díky vesmíru, všechny existující prvky (mimo uměle vytvořených) vznikly ve hvězdách a supernovách. Docela věřím, že od počátku do konce se můžeme dopracovat různými alternativními cestami a máme tedy schopnost určité věci ovlivnit.

Už se v astronomii vrtal Kepler, ale ne tento, co je tady, ale Johannes. Jeho z jedněch tézí: Naše odvozování různých účinků, množství a síly planet se trochu liší od Aristotelovy metody odvozování jeho
čtyř živlů ze čtyř kvalit. Všechny varianty a všechny proměny jsou založeny na rozporu. První proměna je
způsobena prvním protikladem atd.
Aristoteles ve své Metafysice, přeje si filosofovat na vyšší a obecnější úrovni než geometrie, akceptoval jako
první existující rozpor mezi „stejný“ a „jiný“.
Mně se zdá, že rozmanitost věcí není tvořena ničím jiným než hmotou anebo záležitostmi vyplývajícími z
hmoty, a tam, kde je hmota, tam je geometrie neboli „Ubi materia ibi geometria“.
Takže to, co Aristoteles nazývá první rozpor, neobsahuje žádný střední prvek mezi „stejný“ a „jiný“; já
shledávám filosoficky pojatou geometrii jako skutečně první rozpor, ale se středovým prvkem. Tedy tak, že
zatímco „jiný“ byl jediný Aristotelův termín, my ho měníme na „více“ nebo „méně“, což znamená dva termíny.
Protože geometrie nabídla vzor pro stvoření celého světa, geometrické rozpory či protiklady se shodují s
uspořádáním světa, který záleží na rozličných silách planet.

Docela by mě zajímalo, kdy se lidé přestanou na takové otázky ptát. To jako čekáte nějakou odpověď?

Vezmi to takhle:
Může se mravenec někdy dozvědět o tom, že existují národy, planety, galaxie? Ne, jak by asi mohl. Nemá na to mozek, nikdy by nic takového nepochopil.
Může se člověk dozvědět smysl a fungování vesmíru? Ne nemůže, všechno co je nad vesmírem je nad jeho chápání a vždy bude, prostě na to nemá mozek.

Jen si dál používej svoje slova jako osud, bůh a jim podobné, mravenče.

Zřejmě vycházíte z nějakých popularizačních informací o jevech v oboru kvantové fyziky. Já bych zachoval chladnou hlavu. K této radě jsem nedospěl na základě vlastních znalostí kvantové fyziky, neboť mohu s klidným svědomím prohlásit, že, co se daných jevů týče, nevím, která bije, nýbrž na základě výroků dotčených fyziků, kteří jinými slovy prohlašují totéž. Jisté je, že pokud jde o poznávání jsoucna, má lidstvo ještě cosi před sebou. Teda doufejme. Netřeba se trápit přijímáním nějakých teorií. Ono ani nejde o teorie jako spíš o nápady a hypothésy. Kdo ví jaké jsou souvislosti mezi jevy na subatomární úrovni a jevy na „superatomární“ úrovni?

Jsme součástí vesmíru. Tedy i náš „osud“ je vesmírem determinován. Nevím, zda výraz „řízen“ je adekvátní. I auto bez posádky se může rozjet z kopce a dojet kdovíkam a přece neříkáme, že je řízeno. Determinován do jaké míry? Nemám rád fatalismus – podlamuje snahu. Je-li „osud vesmíru“ nějak „dán“, pak je lidstvo jedinou známou silou, které se může snažit s tím něco udělat. No, silou. Takovou síličkou. Zatím. Možná jsou i jiné – mimozemšťané, „mimovesmířané“, ale ti mi nejsou známi. Jen mám strach, že pokud nepřestaneme se vzájemným okrádáním, podřezáváním a vyhazováním do vzduchu, zbyde všechna snaha na těch „mimosílách“ a nejsou-li, pak na tom bohu. A není-li …