Jak pro koho. Stalin to viděl kupříkladu tak, že vděčnost (někdy se uvádí věrnost) je vlastnost psů (potažmo člověku je a priori cizí). Uznejte sama, jak smutný, šedivý a nudně nezajímavý by byl svět bez možnosti někoho podrazit a pokud možno se na tom ještě pořádně napakovat (což přirozeně platí OBOUSMĚRNĚ)! ;) :D :D

I pes dokáže být zlomyslný, vykutálený, zlý až bestiální, atd., atd. Příkladů můžu dát spousty, ale aspoň 2 (promiňte, možná jsem o tom zde už psal):

V jedné zahradě v Liberci u nemocnice číhával na lidi takový ten prasopes se zahnutým čenichem, schovaný za keři rododendronů. A v okamžiku, kdy byl nic netušící chodec jdoucí okolo po chodníku nejblíže, tak na něj vyrazil s ohlušujícím štěkotem. Efekt úleku byl umocněn tím, že zahrada byla nad kamenným tarasem, něco přes metr nad úrovní chodníku. Takže chodcovo ucho bylo v kritickém okamžiku třeba jen půl metru od psích hlasivek. Mě taky tak jednou „dostal“, hrozně jsem mu pak vyčinil, ale on z toho měl jen o to větší psinu.

>> A co mě provedl můj vlastní pes?: Při své práci v lese jsem ho brával sebou, ale on postupně zvlčel a začal stopovat a honit zvířata. Nechtěl jsem ho přímo nechávat doma, nebo uvazovat ke stromu, tak jsem mu jako nemilý kompromis uvázal na krátké vodítko kousek dřeva, aby sice mohl chodit, ale nemohl nic pronásledovat. Jenže on neměl žádnou sebekritiku a v okamžiku, kdy kousek dál zastavilo u silnice auto s úplně neznámými lidmi, tak k nim přiběhl a nechal si dřevo odvázat. Ti lidé pak na mě mávali jako na tyrana a úchyláka… Ale jinak to byl věrný pes a mnoho jsem toho prožili. Když pak přišly jeho poslední dny, tak na mě několik dní čekal, než jsem se vrátil domů a pak hned pošel.

Záleží samozřejmě na úhlu pohledu, ale z jisté strany je to pravda. Přesně takového psa jak je na fotce mám a jsou chvíle, kdy bych si to moc rád s ním vyměnil. Kéž by jsme mohli my lidé mít takovou povahu jak psi.

Není to pocta.

dodatek: takhle má vypadat jasná, stručná odpověď