Je pravda, že čím je člověk starší, tak se víc těší že života?

S věkem přichází moudrost (aspoň se to říká) a člověk se naučí vážit si maličkostí. Taky je vyspělejší – postupnými ztrátami, o které za ten čas přišel, o lidi co ztratil atd.. a tak se naučí být vděčný za to/za ty co má, což si v mládí neuvědomoval. Taky zjistí, že lidský život není nekonečný a je vlastněhodně krátký a užívá si každé chvíle, co jen může.

Ale podlé mého na věku nezáleží, někdo může být vyspělý už v pubertě – chovat se rozumně a taky se těšit ze života, ale neopak nějaký stařec se za celý život nic nenaučí a může se chovat dětinský, arogantně a pořád si stěžovat. Záleží na okolnostech, na výchově, zkušenostech a přístupu k životě onoho samotného jedince..

Je pravda, že každý den nesvítí sluníčko, ale i přesto nový den přinese něco hezkého. …

Přece každý další den života je dar … Proto se dá budoucnost považovat za e sen, u něhož nevíme, zda se splní, ale čekáme … někdy stačí se jen dívat kolem sebe …

Asi je to otázka povahy a osobnostní vyspělosti. Třeba Kepler – souhlasím, že sil na užívání už moc nezbývá, ale vděk za každé nové ráno? Spíš je to přemlouvání ve stylu: „Tak ZASE další kolo, dám to nebo si mne už konečně odnese čafaj?“ ;) :D :D

S věkem síly ubývají, člověk se zklidňuje a „objevuje“ to, co mu bylo doposud skryto. Příklad. Východ slunce. Dnes (částečně díky nespavosti ;) :D) si občas udělám chvilku a doslova si ten okamžik svítání VYCHUTNÁM. To je RADIKÁLNÍ změna oproti stavu, kdy mi bylo 30, 40. Tehdy kdyby mi někdo řekl: „Pojď, zkoukneme východ slunce!“, tak si pomyslím cosi nelichotivého o jeho duševní integritě a celkové osobnostní slabosti, která nedokáže využít čas lépe, konstruktivněji a místo toho jím mrhá na něco tak žalostně bezvýznamného.

Nebo třeba klasická hudba – její krása někdy až vhání slzy do očí. A přitom pamatuji doby, kdy poslech „toho vrzání“ byl dobrý leda tak pro víceméně „degenerovné srágory, kteří nemají na to, aby se zmohli na něco pořádného“.

Takže JE to o věku, o tom jak se osobnost člověka časem vyvíjí – přesně jak píše Anikitos. Ale abych nedělal z nouze cnost, myslím že na to má VELKÝ vliv i ten úbytek životní energie jak píše marci1. Dokonce i ten pocit marnosti o kterém píše dudu znám, když vidím jak se někdo mladý dopouští STEJNÝCH IDIOTSKÝCH chyb, jako kdysi já – i když (na rozdíl od něj) se nijak moc nesnažím to řešit, jelikož si moc dobře uvědomuji (pamatuji si!), že v nejlepším případě se snaha pomoci mine účinkem, v horším bude KONTRAPRODUKTIVNÍ. A stejně jako on lituji, že NEDOSTANU odpovědi na to, co všechno bych chtěl vědět, jak to bude s unitární teorií nebo zda-li se někdy definitivně potvrdí/vyvrátí Boží existence.

Takže odpověď by měla znít, že čím je člověk starší, tím LÉPE se umí těšit ze života. Dokáže se radovat i z maličkostí, o kterých před časem ani nevěděl/netušil že vůbec existují. :)

Jak kdo, ale i když už třeba trochu pokulhává zdraví, zjišťuje člověk, že život není nekonečný a tak je třeba si užít každé chvilky. Optimista je v pohodě, cholerik brblá a nadává. 🙂

Spíš bych řekl, že vděčnější za každé dobré nové ráno. Na užívání už moc sil nezbývá.

Myslím, že to je pravda, a že to platí pro většinu lidí.

Človek s věkem postupně zpomalí, jaksi se zklidní.
Nejenže už nemá tolik sil jako v mládí, ale nemá ani
potřebu se stále za něčím honit.

Možná proto má více času k zastavení, zamyšlení,
vnímání svého okolí, přírody, umění, …

Moc se mi líbí odpověď Aliendrona.
Líbí se mi celá, ale zastavím se u klasické hudby. Mám ji ráda
od mala, spoustu skladeb znám téměř zpaměti. Ale v poslední
době si vychutnávám skoro každou notu, různé iterpretace různých
umělců, nebo interpretace stejných umělců pod jiným dirigentem …

Mohu-li se vyjádřit za sebe pak spíše platí, že ze života více těží a častěji smutní, neboť jeho pokusy poradit mladším málokdo slyší, ba některým jsou k smíchu. Častěji se ve vzpomínkách vrací do minulosti a v duchu přemýšlí o tom co mohl udělat lépe, ale hlavně lituje toho, že kvůli pachtěním se za kariérou nevěnoval více času svým bližním. Překvapivě se netěším kamsi do ráje, ale štve mě, že mám zanedbatelnou šanci dožít se dnů kdy lidé např. přistanou na Marsu, zvládnou nukleární fúzi, naučí se geneticky opravovat svoje těla atd.

Jedna moje známá dělá na LDNce, já se ti zeptám jestli chceš.