Když jsem byla na základce, chodila jsem na skauta. Tam se pořád v mém
oddíle bavili o tom, jak je psychické zdraví důležité a podobně. A tady
nastává první problém. Možná to bylo tím, že jsem v tu dobu tam chodila
nejkratší dobu (v tu dobu dva roky) a většina, kterých tam chodily, byly
mé spolužačky.
Jak to bývá, ne s každým jste přímo přátelé, jenže já v tam byla
jednoduše řečeno hodně zapomínaná. Na táboře jsem se například
párkrát rozbrečela před celým mým oddílem a každý mě ignoroval (že to
byl důvod, proč jsem se většinou rozbrečela, nebudeme zmiňovat).
Nějak asi po roce od osudného tábora jsem začala trávit spoustu času sama
se sebou, kdy jsem hodně přemýšlela. V tu dobu jsem se hodně oprostila od
jakýkoliv lidí, přestože jsem předstírala, že ne (ano, vím, že to bylo
ode mě špatné), ale prostě jsem necítila potřebu se s kýmkoli svěřit,
protože mi prostě připadalo, že lidi mě nebrali vážně, protože jsem
několikrát jsem se jim svěřila o něčem pro mě vážném, ale protože
jsme byly v pubertě, tak moje problémy oproti ostatním byli méně vážné,
pro příklad já se potřebovala někomu svěřit o tom, že jsem začínala
mít nereálné vzpomínky, ale když jsem své problémy nakousla, tak to bylo
po chvíli smeteno ze stolu, jako by se o nic nedělo.
Nechci tady mluvit o problémech ostatních a některé vážně byly
vážnější, ale pro mě v tu chvíli to bylo vážné a když jsem se
s tímhle svěřila s někým dalším, odpověděl mi ve stylu: „jo, to je
normální, mě se to taky děje“.
Má někdo podobné zkušenosti se skautem?
Upravil/a: žijícíčlověk
Zajímavá 0 před 93 dny |
Sledovat
Nahlásit
|
Takové „zkušenosti“, se netýkají jen skautů.
Ty jsme měli téměř všichni v e škoe, v pionýru, v sourozeneckém
vztahu, kamarádském nebo doma.
Co je pro jednoho problém, se jinému jako problém nejeví. Pak dojde
k jistému „nezájmu o téma“ nebo k nepochopení.
Svěřovat se někom (záleží na tom s čím“, může být ošidné. Vždy
to může být sděleno dál (vykecáno), použito i zneužito.
Každý je jinak citlivý (přecitlivělý), jinak psychicky vyspělý, jinak
psychicky odolný.
Nejspolehlivější bývá rodiny /matka i sourozenci).
Záleží na “problému“, který ty můžeš mít, cítit, a pro druhého to
problém není. Pro tebe samotnou, to s odstupem času problém být nemusí
(dospělý mu nemusí rozumět, vrstevník taé ne).
Celé roky si dívky psali do deníčku. 😉
S psychologického hlediska, to mělo svůj účel.
Člověk se vypsal (vykecal(, svěřil a ulevilo se mu.
Je podivné, že si sice postěžuješ/posteskneš, jak někdo tvůj
„problém“ zlehčil, nevnímal, nerozuměl mu, nebo nechtěl slyšet …
(!?).
O jediném ses nezmínila, vyhnula ses všemu.
Pokud ti něco není jasné, něco momentálně trápí,
nerozumíš něčemu, máš obavu, tak první osoby, na které by ses mohla
obrátit, jsou rodiče.
Litovat se, uzavírat se do sebe, mít pocity křivdy (nikdo ti nerozumí) –
ano to je typické pro pubertu, hormonální změny a pozvolný přechod
k dospělosti.
Č LOVĚK SE PAK, PO ČASE I SÁM SOBĚ TASMĚJE. Co to řešil za „blbiny“
(i tak t může být).
Nemají všichni „štěstí na dobro kamarádku/kamarády“. Ono je dobré
komunikovat, bavit se nejen s jednou osobou, ale s širším okruhem
(spolupráce ve škole, sportu apod.). Není třeba každému uchu „troubit“
vše, co si myslím, cítím.
Neříkám, že něco přeháníš a děláš z toho vědu. Ale ono to tak
u nýt může…. nebo se to může jevit tomu, komu se svěřuješ.
Každý kolektiv /třída, skaut, zaměstnání), nemusí být kohezní. Někdy
je to tak, že neumí/nechtějí držet při sobě. Kope každý za sebe, neumí
spolupracovat.
Kdo je trochu „jiný“, tem se někdy úplně „neodpouští, nechápe,
nerozumí. A kolektiv to někdy neumí přijímat.
Nebo ten, kdo je „vede, je uznáván“ a ti ostatní, jen nějaký čas
papouškují. Ona se někdy, někde, nějaká, podobně „naložená
duše“ najde.
Lidé (dospěláci( někdy nechtějí poslouchat stesky druhých . Mají
svých starostí dost. Někteří nechtějí slyšet ani to, že je někdo
spokojený a má radost.
Jednoho to potěší a je přející a s dalším může cloumat vztek nebo
závist. To tak v životě chodí.
Máš nové auto? Jeden ti řekne, že je to prima, dobře, užij si ho, to ti
přeji. Jiný. Řekne a i to tak cítí. Jiný si řekne, kde na to vzali, nebo
to se jim to kupuje, když hodně vydělávají, nebo dostali peníze od
rodičů atd. Podobně je to s novými botami, tričkem.
Napsala jsem toho dost, nevím, jestli se mi podařilo sdělit vše, co jsem
měla na mysli 😉
Každopádně smutky je třeba hodit za hlavu.
Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. hýčkat si křivdy, problémy a babrat
se v nich (stále dokola), k ničemu nevede. Stranit se, izolovat, už vůbec
ne. Komunikovat s těmi se kterými to jde a těšit se co nového, pěkného,
zajímavého, den přinese.
2Kdo udělil odpovědi palec? Ametyst, cappuccino
před 92 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
Popsala jsi toho mnoho, ale ne to podstatné. Každý člověk má problémy a starosti a to v jakémkoli věku. Skaut a podobné organizace sdružuje mladé lidi, kteří mají zájem o přírodu, kamarády a pod . Sama píšeš, že jsi tam byla krátkou dobu, tak tě nebrali tak jako ty, kteří se znali déle. A pokud máš problémy, tak to řeš s dospělými nebo s rodiči a ne s vrstevníky.
0 Nominace Nahlásit |
Treba nepotrebujes cely kolektiv, ale jen jednu nebo dve kamaradky, se
kterymi si budes rozumet? Anebo jsi treba dusevne vyspelejsi, nez ti
ostatni?
Ale uzavirat se pred ostatnimi, neni za spravna cesta.
Urcite si nejakou cestu najdes.
0 Nominace Nahlásit |
Od toho máš rodiče, aby ti pomohli. V dětském věku je to nejlepší řešení. Uzavírání do sebe nic nevyřeší. Nikdo ti víc nemůže rozumět, znají tě nejlépe a dokážou tě pochopit, právě i ty dětské „trable“.
Upravil/a: elkon
0
před 92 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvekDrap | 1715 | |
marci1 | 1092 | |
annas | 763 | |
quentos | 744 | |
ivzez | 715 | |
zjentek | 712 | |
iceT | 688 | |
led | 618 | |
Kepler | 540 | |
hanulka11 | 535 |
Těhotenství |
Děti a rodičovství |
Partnerství, manželství |
Přátelé |
Ostatní rodina a vztahy |