Jsem vrah? Má pravdu daný člověk, že jsem vrahem?

Filip: Jsem vrah! Jsem vrah! Jsem vrahoun vrahounská. Nééé! To nemůže být.

Ale může, a je to ještě horší, než si myslíš!

Jediný fysiologický projev Tvé osobnosti byl ten případ #1: chápu, byl jsi přesvědčen, že Tě spolužáci šikanují (a je dokonale nepodstatné, byla-li to pravda, či-li nic), spoléhal jsi na autoritu (učitelku), která jediná mohla tomu, co Ti vadilo zabránit; ona se tomu zabránit ani nepokusila, proto jsi k ní pojmul hlubokou nenávist, Tvá frustrace narůstala, tím se prohlubovala i Tvá nenávist k učitelce až do stavu, že jsi přemýšlel, že bys jí zabil, a jak. Div se, nebo ne, potud je to naprosto normální, fysiologická, reakce na silný emocionální stresor. Naprosto fysiologická.

Dál byla Tvá reakce pathologická. Fysiologická by byla, kdybys si uvědomil, že chyba je i na Tvé straně (protože vždycky je chyba na obou stranách), že ta učitelka je taky jenom člověk – je blbá, líná, nihilistická nebo něco podobného (co, je dokonale nepodstatné), setrvával bys v bytostném tázání, v té situaci, až bys dospěl k tomu, že jí vlastně odpouštíš (nebo neodpouštíš, to je – pro toto – dokonale nepodstatné), a z představy o extra sadistické vraždě by, postupně, byla představa o pověšení za hrdlo (nebo něco podobného), a pak už bys jí, vlastně, ani nevěšel, zasmál bys se tomu a šel dál.

Ne. Jediný důvod, proč jsi nezabil svou učitelku – cituji: „©htěl jsem (jí) brutálně zavraždit, ale neudělal jsem to, protože jsem nechtěl skončit v diagnostickém ústavu.“

Takže: jediný důvod, proč jsi nezavraždil svou učitelku, z rozmyslu, byl ten, že jsi měl strach z následků.

Ten případ #2 je zcela nevypovídající, chybí v popisu pohnutky, z kterých jsi vraždu nedokončil.

Případ #3 je ještě víc pathologický: byl jsi přesvědčen, že Tě Tvůj kamarád pomlouvá, a proto jsi ho chtěl zavraždit, dokonce jsi ho, za tím účelem, hledal. Problém není v tom, že jsi měl halucinace, že Tě pomlouvá. Mně nevadí, když mne někdo pomlouvá, protože, buďto je to cizí člověk, a pak mne to, co si myslí a říká absolutně nezajímá, a nebo je to člověk mně nějak blízký, a pak je chyba na mé straně, že jsem si takového člověka do svého života pustil. Tak ho ze svého života vyřadím, problém vyřešen, harmonie obnovena. Buď jak buď, to, že mne pomlouval mi nijak nevadí.

On, ten Tvůj kamarád, nemá konstitučně zaručené právo na svobodu projevu? Právo na názor? Nemá právo ten svůj názor sdílet s ostatními? Těžko šlo o pomluvu ve smyslu trestního zákoníku, tj. takovou, která by byla s to Tě poškodit v soukromém, pracovním, či obdobném životě. Tak? Bylo to jeho právo, nikoli Tvoje starost.

Jediní, koho lidé „nedrbou“, je mrtvý, a ani to neplatí vždycky.

U Tebe není otázka jestli zavraždíš z rozmyslu, v žádném případě, u Tebe je otázka, jen a pouze, kdy. Tak si vytáhni hlavu ze zadnice, vytiskni tady tento dotaz, včetně komentářů, i ten o vraždě psychiatra a zajdi s tím za psychiatrem, ať Ti napíše poukaz do uzavřeného oddělení psychiatrické nemocnice.

Nebo to špatně skončí!