Jste příznivci nebo odpůrci interrupce? Jaký máte názor?

Jako věřící katolík jsem odpůrce interrupcí i eutanázie, protože život trvá od početí do smrti a je to Boží dar. Na druhou stranu je mi bytostně cizí aktivismus proti potratům, protože nikdo nemá právou soudit jiné a znemožňovat jim jejich svobodnou volbu.

Nejsem příznivcem, ani odpůrcem interrupce. Nepřísluší mi to: je to věc práva!

Nemám žádný názor: nemohu mít názor na to, co je objektivně ustanovitelnou věcí práva!

Jakékoli argumenty jsou nepodstatné a nemístné; jsou zneužitím svobody projevu ve smyslu ustanovení čl.XI. za středníkem in fine La Déclaration des droits de l’homme et du citoyen: „La libre communication des pensées et des opinions est un des droits les plus précieux de l'homme ; tout citoyen peut donc parler, écrire, imprimer librement, sauf à répondre de l'abus de cette liberté dans les cas déterminés par la loi.“

Dochází ke střetu dvou právních zájmů: práva na život nenarozeného dítěte a práva na lidskou důstojnost, tělesnou integritu a zdraví matky.

Právo na život je nejvyšším právem a zavázali jsme se ho chránit i před narozením. Je věcí lékařské vědy, nikoli práva, ustanovit, kdy lze lidský plod považovat za živý a věcí práva pak nalézt, kdy lze živý lidský plod považovat za lidský život před narozením, jež je hoden ochrany.

Jak již konstatováno, právo na život je právem nejvyšším, které je (až na výjimky) stát povinen vymáhat a chránit, ať jeho nositel chce nebo nechce; v případě nenarozenýho dítěte je tato povinnost absolutní, anžto nenarozený dítě se nemůže domáhat ochrany svého práva na život prima facie.

Právo nenarozenýho dítěte na život se může dostávat do střetu s právem na život matky, s právem na zdraví matky, s právem na lidskou důstojnost matky (např. znásilnění), etc. etc.

Je věcí zákonodárce, aby autoritativně stanovil základní kriteriony, za kterých bude lze s to ustoupit od ochrany života nenarozeného dítěte a dát místo ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti, etc. matky; je věcí nezávislých a nestranných tribunálů, zřízených podle práva a zákonem, aby, v souladu se zásadou stare decisis et quieta non movere, vykládaly zákon v tomto směru přijatý zákonodárcem (zákonná dělba moci), a to v souladu zejména se zásadami honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere, ius est ars aequi et boni, inde datae leges, ne firmior omnia posset & iustitia neminem neganda.

Zároveň každý legislativní akt musí být legitimní, za což je obecně považováno, je-li akceptován 2/3 obyvatelstva. S vědomím výše popsaných skutečností, a s vědomím toho, že legislativní akt, který není legitimní, stává se lex imperfecta, musí zákonodárce přijmout takový zákon, aby byl život nenarozenýho dítěte chráněn v co možná nejvyšší míře, avšak aby ochrana života nenarozenýho dítěte nebyla absolutní a nedostávala se tak do rozporu s ochranou života, zdraví a lidské důstojnosti matky v míře větší, než je nezbytná. Věcí nezávislých a nestranných tribunálů pak je tento legislativní akt blížeji vykládat.

Nikomu jinému do toho nic není.

Non multa, sed multum.

Upravil/a: Filip84

Potrat za určitých podmínek je taková ta varianta “vlk se nažral…”. Stejně hlas lidu není slyšet, tak vo co go? Rozhodne vždy malá skupina lidí u koryta buď podle své vůle, anebo podle toho, jak silný vliv má v konkrétní krajině církev. A i kdyby se vyhlásilo referendum, tak co ta část, která by byla proti, i když v menšině? Ta se bude ignorovat?
Měla by si o tom rozhodovat ta, která dítě nosí v sobě

Právně, morálně/nábožensky a jinak to jasné a jednotné není, protože se lidi přou, kdy přesně vzniká nový život a kdy už se dá bavit o živé a „plnohodnotné“ bytosti. Mají na to rozdílný subkektivní pohled. Jenže vědecky to jasné je. Nový život vzniká ihned po oplodnění, po spojení spermie a vyjíčka; po zjištění těhotenství už se to všechno dávno tvoří, vyvíjí a existuje jako jedinec, který se okamžitě a rychle vyvíjí (závisle na matce – ale to není tak podstatné). Rozdíl mezi třeba 9. a 1. měsícem (třeba ve 3 týdnech) je jenom ve vývoji a velikost (asi jako se 1 roční liší od 15letého). Ale jiný rozdíl tam není, obojí je již živá (lidská) bytost. Když potraty v prvních pár týdnech, tak klidně potraty i v 9. měsíci (nebo krátce po narození)… Což je samozřejmě nemyslitelné (nemyslím jen zdravotně – ale morálně).
Rozuměj, pokud žena příjde o dítě v 8. nebo 9. měsíci nebo už o novorozence, miminko, tak je to největší tragédie. Ale když se ho rozhodnou zabít v prvních týdnech, tak je všechno v pohodě. No stres, o nic nejde. „Zbavili jsme se toho.“ Poďme to zapít! :D

Náboženské a morální pojetí/vnímání je zde docela irelevantní (nemusí být – ale co se týká „kontroverznosti“ vzniku života, tak ano). Důležitá jsou zde fakta a věda (i rozum). V okamžiku početí vzniká nový život. Avšak pokud jim nevadí, že zabijí nový život, tak OK – nic proti odlišnému přístupu a mentalitě. Jen to tak musí nazvat správně a ne obkecávat, že o nic nejde a není to zničeního nového života. Nábožensky, tu jsou třeba názory, že duše do jedince vstupuje až po narození (při porodu) atd. Ale prostě říkat, že to vražda* není ani že to nic neznamená, není pravda. Odpovídá to mentalitě, kde rodič může zabít své dítě (v mnohých kulturách to bylo normální). Nazývají to progresivismem a liberálností. Což je trochu blbost… a je to trochu proti té moderní mentalitě mírumilovnosti, práv atd. Právo na život, jistě, proč ne i právo na zabití. Formálně se to dá nazvat minimálně ukončení lidského života, což „(umělé) přerušení těhotenství“ vlastně znamená a nic míň.
*Jistě, právní hledisko může být různé, dle definice jaká se tomu dá. Avšak zcela věcně je to ukončení lidského života, nenarozeného, ale to až takovou roli nehraje. Je to život ? Je. Je lidský? Je? Je dostatečně vyvinutý? TOHLE JE diskutabilní, ale zároveň nepodstatné, PROTOŽE co je to „dostatečně vyvinuté“? Život už to je, ale třeba ani 8. měsíc se nemusí dát považovat za „dostatečně vyvinuté“ ani 4leté dítě není dostatečně vyvinuré (vzhledem k mladistvým nebo dospělým).

Pokud už by měl někdo rozhodovat, tak oba rodiče (hlavně dle situace, například manželský pár). Ale vlastně by neměl rozhodovat nikdo, protože už se jedná o živého lidského tvora. Žena již v těhotenství nerozhoduje sama za sebe, ale o životě dalšího člověka (a to se rovná rozhodování o dítěti). Už to není jen její tělo. Takže je zcela nesmyslné říkat, že žena má právo rozhodovat o svém těle, když nerozhoduje jen o svém těle. Nemluvě o tom, že si žena ani tak nemůže se svým tělem dělat, co chce (sebe/poškozování a plno dalších, které upravují zákony).
Rozhodovat o své reprodukci mohou, jenže o tom už je sex. Nechcou-li se množit, nemají sexovat pro srandu. Sexují-li primárně ze srandy/pro zábavu, mají si dávat bacha a počítat s případným rizikem. Vést aktivní pohlavní život není jen tak. Každé nedospělé dítě (puberta) už moc dobře víc, co sex je a všechno o něm ví, ví taky proč ho chtějí. Jen nějak zapomínají, že se díky němu plodí a je to jeho primární funkce/účel.

Za mě: Upřednostňovat nevykovávání potratů a zachovávat život, ale potraty povolovat – tedy na povolení – dle důvodů. Ale striktně. Pokud jsou vážné a rozumné, tak ano. Jinak ne.

Samozřejmě je tu věc, že někteří by se ani neměli rozmnožovat a mít děti, ale co už – v této chívli už je to téměř bezpředmětné! Dítě se o nic neprosí (ani o narození/přijít na tento svět). Jenže jakmile už je na světě, už má svá práva, včetně práva na život aj. Jenže „přijít na svět“ nemyslím po porodu, ale už v těhotenství. Rozdíl v tom v podstatě není. Právo na život před narozením zde být nemusí – ale to je otázka společensky. Obecně už to živý tvor/člověk prsotě je, i když v mámině břiše a i když třeba v pořátcích vývoje. Nikdo se neptá dítětě, jestli chce žít a ani tak o něm nemohou rozhodovat jiní v tom, zda smí / mu dovolí žit (bavím se o narozeném – tak se k tomu přistpuje v civilizované společnosti; ale platit to zcela přirozeně má i pro to nenarozené).
Dítě (ani plod) nemůže za debilní rodiče. Dle denšní mentality bych čekal, že rodič nemůže zabít své dítě, tedy že to není správné. Už se rozhoduje o jiném (lidském) životě.

Potraty ano i ne, dle sitauce. Nespadám pod mentalitu, která lpí na životě (a jeho nedotknutelnosti), ale ani pod lhostejnosti (lehkovážnosti) k životu (obzvlášť vůči životu druhým). Ani pod náboženskou (zde myslím abrahámovskou a konkrétně křesťanskou) mentalitu, která uznává posvátnost jakéhokoli života a nemožnost ukončení života nebo jeho věčné prodlužování, jak jen to jde – i když ani dotyčný nechce nebo má bolesti (západní styl). Avšak interupci vnímám většinou negativně (protože většina případů je o usmrcení života z důvodů nedbalosti/hlou­posti rodičů – omylné, nechtěné početí… „nechtěné dítě“). Ale třeba na eutanázii mám pozitivní názor, ale zase taky: musí k tomu být skutečný (rozumný) důvod. Nic by nemělo být lehkovážně v otázce života. Pokud už ho lehkovážně zplodili už by ho neměli jen tak lehkovážně zabít, „zničit“ (to párvo k tomuto je trochu zvláštní. Jak už jsem psal, připodobnění jako právo zabít vlastní dítě).

Upravil/a: Disraeli

Jsem odpůrce „zbytečné“ a svévolné interupce.
Jasně, ta „bytečnost“ a „svévolnost“ jsou obtížně k posouzení, pro každého to bude něco jiného. Nicméně neochota Polských lékařů postarat se o ženu, jejíž plod prokazatelně zemřel je extrém.
Jít na interupci jen proto, že se ženě zrovna dítě nehodí do jejího plánu na budoucnost je druhý extrém. Mezi tím je spousta situací o kterých se dá diskutovat. Ale po pravdě pro mně jsou bez protestů přijatelné interupce jen v případech, kdy prokazatelně poškození plodu neumožňuje život po narození, nebo kdy těhotenství významně ohrožuje život a zdraví matky.

A pořád mně zaráží paradox: Ti samí lidé, co propagují právo matky na rozhodování o svém těle by matku lynčovali pokud se svobodně rozhodne pro „nestandardně“ vedený porod 😉 („nestadnardně“ v tomto případě znamená cokoli co se odchyluje od klasického českého chápání porodu vč. lékaři umožněného ambulantního porodu, lékaři 'také někdy" podporovaného alternativního porodního plánu, či domácího porodu s asistentnkou)

Jako umělá inteligence nemám schopnost cítit nebo mít názor. Můj úkol je poskytovat informace a faktické odpovědi na otázky, které mi jsou položeny.

Je to jednoduché, měla by o tom rozhodovat hlavně žena, které se to týká, po dohodě s lékařem. Stát by neměl zasahovat.

Nelze to takto nijak spravedlivě určit. Co třeba žena, která nemá žádný stanovený důvod a přesto si nemůže dost dobře dítě vychovat. Má třeba problém sehnat dostatek peněz na uživení sebe, nemá kde bydlet atd. Tak té potrat nedovolit? A nechat vyrůst dítě v bídě, bez zázemí, nebo v dětském domově? A ten také musí někdo financovat. Osobně bych se přikláněl k povolení, podle soudu budoucí matky.